„Železnou oponu v umění ignorujeme.“ Achim Benning

„Ve svém neštěstí mám jedno štěstí, které není dopřáno každému a které mi aspoň částečně nahrazuje to, oč jsem připraven. Mé hry jsou totiž v míře, která mne samého vždy znovu překvapuje, uváděny různými divadly v zahraničí. Ale nejen to: mám dokonce i svůj náhradní divadelní domov: je jím vídeňský Burgtheater, který už deset let uvádí vždy poprvé mé hry a jehož téměř domácím autorem jsem se stal. Jak už asi ani jinak u mne být nemůže, i tyto radostné okolnosti nejsou prosty paradoxů: jedním z nich je, že jsem v životě ve vídeňském Burgtheatru nebyl a že jeho ředitele pana Benninga jsem osobně poznal teprve nedávno, když mne v Praze navštívil.“ Václav Havel: Daleko od divadla, 1986

Na jedné straně se po světové premiéře dramatikovy hry na prestižní evropské scéně herci děkují, na druhé straně sedí o tři sta kilometrů dál v podhůří českých hor autor na ztemnělém dvorku v proutěném křesílku s policejním autem za plotem. Na jedné straně zájem médií a kritiků významných deníků – na druhé straně rušičkami atakovaný signál chrastícího tranzistorového rádia, z nějž se autor snaží vyrozumět, jak to ve Vídni dopadlo. Ve Vídni slavnostně oblečené obecenstvo – v Praze později vězeňská cela.

Z podobných vzpomínek vzešel koncept naší výstavy, pro niž poskytlo materiály Rakouské divadelní muzeum, Knihovna Václava Havla, vídeňský Burgtheater a Archiv Bruna Kreiského.

Téma vídeňských premiér Václava Havla shrnul a připomenul v roce 1986 Hans Haider v Rakouském kulturním středisku v Praze. Připravil zde výstavu Muthertheater. Die Uraufführungen der Stücke von Vaclav Havel im Wiener Burgthetar 1976 bis 1986. Mit einer Forsetzung in Zürich. Ani on se nezaměřil pouze na divadelní inscenace, ale poukázal na aktivity západní kulturní veřejnosti a představitelů rakouského státu, kteří se před znesvobodňujícím československým režimem účinně zastávali pronásledovaného Václava Havla a dalších disidentů. Díky spolupráci s Archivem Bruna Kreiského jsme mohli toto téma, pootevřít trochu více.

Kromě rozdílů obou světů se snažíme ukázat a ocenit snahy o budování vazeb mezi nimi. Zasloužil se o ně jak Václav Havel svou tvorbou a životnímu postoji, tak ta část rakouské společnosti, které nebylo lhostejné, že jen kousek za hranicemi jejich země panuje nesvoboda, což je téma silné dodnes: Nelze být lhostejný k okolnímu dění a nelze se spoléhat na to, že problémy vyřeší někdo jiný.

Tento pohled odráží i paralelní struktura výstavy: v první, vídeňské linii obrazně pozveme návštěvníky do divadelního sálu Akademietheatru, komorní scény Burgtheatru, a připomeneme divadelní styl, atmosféru a ohlasy tehdejších inscenací her Václava Havla. V druhé linii se pokusíme přiblížit těžkosti i radosti samotného autora v nesvobodném Československu. Obě témata prezentujeme chronologicky. V úvodu představíme koncepci a hlavní postavy, následující tři dvojice panely zobrazují tři Havlova životní období: první uvádění her Václava Havla v Burgtheatru v kontrastu s událostmi počátku Husákova režimu v Československu, vídeňské inscenace v letech, která strávil autor ve vězení, a představení dvou zásadních Havlových děl v letech osmdesátých, která ve Vídni uzavírala Benningovu éru v Burgtheatru, zatímco v Praze zjitřená politická situace směřovala k revolučnímu převratu. Příběh završí poslední panel, přibližující setkání nového prezidenta Václava Havla s ředitelem svého někdejšího mateřského divadla Achimem Benningem, jehož inscenace měly pro něj jako pro dramatika i člověka zásadní význam. Obě linie propojuje podpora pronásledovaného Václava Havla a jeho kolegů ze strany rakouských úřadů a významných evropských kulturních osobností (mj. i Heinricha Bölla, Güntera Grasse, Siegfrieda Lenze nebo Friedricha Dürrenmatta) v čele se spolkovým kancléřem Brunem Kreiskym.

Václav Havel (1936–2011) se jako publicista a divadelní autor etabloval v první polovině šedesátých let, kdy psal do předních kulturních časopisů a pracoval jako dramaturg v Divadle Na zábradlí. Pro ně napsal tři hry: Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztíženou možnost soustředění. Díky německému literárnímu agentovi a řediteli divadelního oddělení hamburského nakladatelství Rowohlt Klausi Junckerovi byly všechny tyto hry brzy uvedeny v německém jazyce v berlínském Schiller-Theater.

Po krátkém uvolnění v šedesátých letech se komunistický režim snaží nabytou svobodu občanů v Československu opět oklestit. Václav Havel je postupně umlčován a nakonec z oficiálního kulturního prostředí vytěsněn. Jeho díla se v jeho republice nesměla publikovat ani hrát. Havlovo pronásledování Státní bezpečností vyvrcholilo v letech 1979–1983 čtyřletým vězením. Poté napsal během pěti let mj. tři celovečerní divadelní hry – Largo desolato, Pokoušení a Asanaci. Ani ty nemohly být uvedeny na žádné oficiální domácí scéně.

Tolik postrádaný divadelní domov mu v letech 1975–1986 poskytl ve vídeňském Burgtheatru jeho tehdejší ředitel Achim Benning. Díky němu měly ve Vídni premiéru všechny úspěšné aktovky Václava Havla (Audience, Vernisáž a Protest) a celovečerní hry Horský hotel, Vyrozumění, Largo desolato a Pokoušení. Žádnou z nich sice autor nemohl vidět, ale většinu z nich s přáteli ve svém pražském bytě přivítal malou oslavou ve stejném čase, kdy ve Vídni probíhala premiéra.

Ve finále výstavy se obě linie setkávají v Curychu, kde Achim Benning působil v letech 1989–1992 jako ředitel divadla Schaupspielhaus a kde v roce 1989 režíroval vynikající představitel Havlových postav Joachim Bissmeier Havlovu Asanaci. Tam také v rámci oficiální státní návštěvy nově zvolený československý prezident převzal cenu Gottlieba Duttweilera. Na slavnostním večeru, který pro něj Achim Benning uspořádal, se sešel s předními evropskými spisovateli i některými z tvůrců, kteří se podíleli na inscenacích jeho her ve Vídni.

Burgtheater poskytl hrám Václava Havla své nejlepší herce (Sonja Sutter, Johannes Schauer, Sebastian Fischer, Maresa Hörbiger, Elisabeth Augustin, Helma Gautier, Rudolf Wessely a další) v čele s Joachimem Bißmeierem, který prokázal velké porozumění pro osobitost a humor Havlových textů a stal se vynikajícím interpretem jeho klíčových postav, především Ferdinanda Vaňka. Ke spolupráci byli vyzváni evropsky respektovaní režiséři (Jürgen Bosse Leopold Lindtberg, Peter Palitzsch, a Čech Vojtěch Jasný). Ohlasy vídeňských představení nebyly jednoznačné u recenzentů ani u diváků – velký úspěch se střídal s neporozuměním a kritikou. Ale fakt, že Havlova díla započala na první vídeňské scéně úspěšnou pouť po jevištích celého světa, je neoddiskutovatelný. A stejně tak to, že i v tomto případě ukázal fenomén „divadlo“ svou nejlepší tvář a v plné síle se projevil ve smyslu, který zazněl v dopise Václava Havla své ženě Olze: „Jistá zvláštnost (jednostrannost) společně sdíleného zážitku (nesdílejí a nemohou a nechtějí ho sdílet všichni) způsobuje, že tu nejde jen o něčí dorozumění o něčem, ale často i o dorozumění proti něčemu a proti někomu. Tento fakt vzniklou pospolitost nutně posiluje: dík jemu je také vstup takovéhoto divadla do společenského vědomí vždycky i trochu kontroverzní, ale právě tím skutečně oplodňující. Snad by se dalo celkově říct, že zdrojem této pospolitosti není společná identifikace s ,řádem věcí‘, ale společná účast na ,řádu ducha‘.“

Hlavní pořadatelé: Knihovna Václava Havla, České centrum Vídeň

Partneři: Theatermuseum Wien, Burgtheater /Akademietheater Wien, Max Reinhardt Seminar Wien