Menu Prohledat web KVH EN

Revoluce (očima) Vladimíra Hanzela

pátek 3. listopad 1989

Chystáme se do polské Vratislavi na třídenní festival, na kterém má vystoupit i Karel Kryl, Jaroslav Hutka a Vlasta Třešňák. Žijí v emigraci, každý v jiném státě a v Československu se nesmí oficiálně vyslovit ani jejich jméno, natožpak hrát jejich písně. Václav Havel čeká doma u telefonu na zprávy o tom, jak se daří lidem přejet hranice do Polska. V autě písničkáře Jiřího Dědečka, který řídí, odjíždíme brzo ráno. S námi jede ještě Jiří Křižan a Jaroslav Kořán. Do Polska je nutné oficiálně potvrzené pozvání, které sice máme, ale nejsme si jisti, zda je na hranicích uznají. Proto se raději pokoušíme nejprve přejet přes hraniční přechod ve Varnsdorfu do NDR. Odtamtud bychom se do Polska dostali. Na hranici musíme vystoupit z auta, podrobí nás důkladné tělesné prohlídce a dvě hodiny prohledávají auto. Přestože nic nenašli, nesmíme hranici překročit. Na naše protesty a dotazy nám doporučí, abychom se na to zeptali v Praze. Informuji telefonicky Václava. Zkusíme ještě projet do Polska přímo, ale po další dvouhodinové prohlídce se musíme otočit a jet zpátky.

Večer se v Praze v Divadle Na zábradlí setkáme s Györgym Vargou, překladatelem Havlových knih do maďarštiny, a s týmem oficiální maďarské televize. Natočí si nás čtyři cestovatele, ukazujeme pasy, v nichž jsou výrazně přeškrtnutá razítka vstupu do NDR a Polska. Razítka nám totiž do pasu dali, aby nám je vzápětí škrtli, a zůstal nám všem v pasech zřetelná cejch. György spolupracuje s maďarskou televizí, ale rovněž pravidelně přispívá do maďarské redakce Svobodné Evropy – něco v našich poměrech nemožného. V Maďarsku je svoboda neskonale větší. Večer přichází do „svého divadla“ Václav Havel, zůstane tam do ranních hodin.

sobota 4. listopad 1989

Z Prahy odjelo do Spolkové republiky Německo přes Cheb dalších 6453 občanů NDR šesti zvláštními vlaky vypravenými ve spolupráci spolkových drah a železničního dispečinku ČSSR. Pět set až osm set osob odjelo vlastními osobními auty.

pondělí 6. listopad 1989

Maďarská televize vysílala krátký rozhovor s Václavem Havlem.

čtvrtek 9. listopad 1989

Ve 22.30 byl ve východním Berlíně otevřen první přechod do Západního Berlína. Do půlnoci byly otevřeny všechny přechody. Berlínská zeď padla, občané obou částí Německa mohli volně přecházet tam a zpět.

pátek 10. listopad 1989

Foto

Saša Vondra byl propuštěn z dvouměsíčního výkonu trestu. Původně byl v únoru odsouzen podmíněně, a to za kladení kytice k pomníku sv. Václava v předvečer dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha. Do vězení nastoupil v září, protože svou disidentskou činností – byl tehdy jedním ze tří mluvčích Charty 77 – prý porušoval podmínku. Kuriózní byla ovšem skutečnost, že po dobu jeho uvěznění převzal roli mluvčího Charty Václav Havel. Ten byl v květnu podmínečně propuštěn z vězení, a vzhledem k tomu, že se věnoval stejné činnosti jako Vondra, rovněž porušoval podmínku propuštění z výkonu trestu. Trestní orgány ovšem tiše plnily pokyn generálního tajemníka KSČ, který vyslovil 17. července 1989 v proslaveném projevu na Červeném Hrádku: „…pokud jde o Havla, my si myslíme, že spíš je třeba víc mlčet v té otázce. Poněvadž Havla oni si vybrali jako toho praporečníka. Čím víc my ho budeme mlít a čím víc my ho budeme pronásledovat, tak tím větším hrdinou on bude…“

Václav Havel mi poslal z Hrádečku po kurýrovi dopis.

Tiskový mluvčí Federálního ministerstva vnitra ČSSR sdělil, že od 4. do 10. listopadu vycestovalo z Československa do SRN 62 500 občanů NDR.

sobota 11. listopad 1989

FotoFoto

Na Hrádeček se za Václavem Havlem vypravila čtyřčlenná výprava: Saša Vondra, jeho žena Martina, já a Jiří Křižan, který nás vezl svým autem. Hlavním účelem schůzky byla příprava shromáždění signatářů petice Několik vět na Den lidských práv 10. prosince 1989. Václav Havel a Saša Vondra měli identický nápad, aby manifestace proběhla na Palackého náměstí v Praze. Schody tvořící podstavec sochy Františka Palackého by se daly výhodně použít jako improvizované pódium. Kromě toho se na náměstí vejde mnohem víc lidí než na Škroupovo náměstí, kde se shromáždění ke Dni lidských práv konalo o rok dříve. Signatářů petice Několik vět bylo v té době už kolem čtyřiceti tisíc, takže i kdyby přišel každý desátý, bylo by náměstí plné.

V. Havel už měl napsaný harmonogram příprav i scénář akce samotné, ladili jsme jenom detaily. Nejdřív promluví známá osobnost z řad signatářů petice (např. Jiří Bartoška, Petr Čepek nebo Hana Zagorová), pak si postupně vezmou slovo představitelé nezávislých iniciativ – Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Mírového klubu Johna Lennona, Hnutí za občanskou svobodu (HOS), shromáždění osloví i někdo z ekologických hnutí. A mezi řečníky vždy písnička. Také by měl vystoupit dělník-signatář provolání Několik vět. Každý by měl mluvit krátce, aby se nevytratil dramatický spád. A nakonec společný zpěv hymny se souborem, jako je Spirituál kvintet nebo C&K Vocal.

Pokud toto aranžmá někomu připadá povědomé, nemýlí se. Přesně tento koncept použil Václav Havel už několik dní po naší hrádečkovské schůzce. První manifestace podle tohoto scénáře proběhla 20. listopadu, ovšem nikoli na Palackého, nýbrž na mnohem větším Václavském náměstí.

Důležitý byl harmonogram přípravy akce. Václav napsal postup den po dni, hodinu po hodině. Měl připravený text pozvánky, která zvala občany na shromáždění. Na její originál se podepsali Václav Havel a Saša Vondra za Chartu 77 a Jiří Křižan za prohlášení Několik vět. Dále se měla podepsat Bára Štěpánová za Společnost pro veselejší současnost, která měla sloužit jako pořádková služba na shromáždění. Také tam měl být podpis herce Milana Kňažka jako nejznámějšího signatáře petice na Slovensku.

Moje osoba měla za úkol celý harmonogram realizovat. Oslovit představitele všech iniciativ, písničkáře, kteří by byli ochotni zahrát, domluvit vše se Společností za veselejší současnost, zajistit ozvučení. Až budou na pozvánce všechny podpisy, mám zařídit její namnožení a zorganizovat v Praze její černý výlep. Bylo také třeba předat Národnímu výboru v Praze 2 dopis s oznámením, že se shromáždění bude konat. Text dopisu měl Václav už pochopitelně napsaný.

neděle 12. listopad 1989

S Václavem Havlem jsme jeli do Trutnova na poštu, odkud Václav telefonoval do Mnichova Lídě Rakušanové a poskytl jí telefonický rozhovor pro Svobodnou Evropu. V něm doporučil účast na studentské demonstraci 17. listopadu, ač ji organizuje Svaz socialistické mládeže. 

pondělí 13. listopad 1989

FotoFoto

Václav Havel mne dopoledne odvezl z Hrádečku do Prahy, kde jsem začal realizovat jeho plán. Získat souhlas písničkářů bylo snadné. Všichni oslovení, ať už to byl Jiří Dědeček, Jan Burian, Vladimír Merta, Jiří Tichota ze Spirituál kvintetu či Ladislav Kantor ze skupiny C&K Vocal, byli nápadem nadšeni. Domluvil jsem první přípravnou organizační schůzku na úterý 21. listopadu v 17.00.

S Bárou Štěpánovou jsem domluvil, že se Společnost za veselejší současnost na setkání opravdu ujme pořadatelské role, získal její podpis na pozvánku, a když se Prahou mihl Milan Kňažko, podařilo se mi ulovit i jeho podpis.

Jistým problémem mohlo být rozmnožení pozvánky. Kopírovací stroje byly tehdy pečlivě střežené, aby se na nich nemohly kopírovat „nevhodné“ materiály. Riskantně jsem nakonec zvolil běžnou provozovnu podniku Fotografia, kde kromě vyvolávání filmů a výroby fotografií poskytovali i kopírovací služby na xeroxu. Ve všech provozovnách Fotografie tehdy platilo, že každý, kdo si nechává cokoli rozmnožit, musí předložit občanský průkaz a musí být zaevidován. Podal jsem pracovníkovi provozovny podepsanou pozvánku a řekl, že ji potřebuji dvěstěkrát okopírovat. Pozvánku si přečetl, ani nemrkl okem a odešel do jiné místnosti. Policii ovšem nevolal. Naopak přinesl namnožené a dokonce oříznuté lístečky. Občanku po mně nechtěl.

V Bratislavě se konal proces se čtyřmi členy „bratislavské pětky“. Hana Ponická, Vladimír Maňák a Anton Sedlecký byli osvobozeni, Miroslav Kusý byl odsouzen k podmíněnému trestu čtrnácti měsíců. Případ pátého člena „pětky“ Jána Čarnogurského se měl řešit v separátním procesu.

pátek 17. listopad 1989

Foto

Ráno jsem zkompletoval novou várku podpisů pod Peticí novinářů. Odpoledne jsem s celkem šestnácti obálkami (pro vládu, Federální shromáždění atd.) vyrazil na hlavní poštu v Jindřišské ulici, abych je doporučeně odeslal.

Mezitím jsem úřadoval v bytě Václava Havla na tehdejším Engelsově nábřeží. Václav Havel byl na Hrádečku a jako obvykle mi i tentokrát telefonoval. Volal buď z telefonní budky ve Svobodě nad Úpou, nebo z pošty ve Vlčicích, popřípadě v Trutnově. Domluvili jsme se, že se půjdu podívat na ohlášenou studentskou manifestaci a večer v devět mi zavolá domů, aby měl zprávy z první ruky.

Na Albertov jsem dorazil krátce před čtvrtou. Když jsem kráčel od křižovatky ulic Na Slupi a Albertov, překvapilo mě množství lidí, jichž stále přibývalo. Shromáždění bylo na opačném konci Albertova, v prostoru pod schody, které vedou nahoru na Karlov. Dobře jsem to tam znal – kdysi jsem studoval na Matematicko-fyzikální fakultě, jejíž děkanát a studijní oddělení sídlily přímo nad schody. Ten prostor tvoří jakési podlouhlé náměstí a tentokrát byl zcela zaplněný. Říkal jsem si, že i na oslavy Prvního máje chodívá hodně lidí, a také dnešní manifestace je organizovaná oficiálně. Vzápětí jsem ale pochopil, že toto je zcela jiné shromáždění. Všude kolem bylo vidět transparenty „Nechceme násilí“, ale také odvážná hesla: „Svobodu“, „Studenti všech fakult, spojte se“, „Svobodnou republiku ve svobodné Evropě“, „Kdo, ne-li my? Kdy, ne-li teď?“, dokonce i „Konec vlády jedné strany“ či „Miloši, končíme“. To už vypadalo velmi zajímavě. Všude vlály československé vlajky, viděl jsem i velký prvorepublikový státní znak. Chodil jsem v té době na téměř všechny demonstrace, ale takto ráznou jsem ještě nezažil.

Do mikrofonu hovořilo mnoho řečníků, prostor byl dobře ozvučen. Výborný byl akademik Katětov, naopak představitel SSM, který předčítal nekonečný svazácko-přestavbový projev, byl vypískán. Když používal jalové formulace typu „bylo podceněno“, „staly se chyby“, začali lidé unisono volat: „Kdo za to může, kdo za to může?“ A protože pokračoval, dočkal se rázné odpovědi: „Odstoupit, odstoupit!“

Vůbec nejodvážnější projev zazněl z úst studenta Martina Klímy: „Tehdy nepochybovali o tom, že poroba je horší než smrt! A že za svobodu se musí bojovat, ale nelze bez ní žít!“ Sklidil potlesk doprovázený mohutným skandováním: „Svobodu, svobodu, svobodu!“

„Tehdy Jan Opletal byl zabit, devět studentů bylo popraveno, české vysoké školy byly násilím uzavřeny. Ale studenti uhájili svoji stavovskou čest. Obrana svobody, základního rozměru lidského života, obrana národní sebeúcty, to je poselství studentských demonstrací z počátku nacistické okupace […]. Jde nám o přítomnost, a ještě více o budoucnost.“

Sílilo skandování: „Jakeš ven, Jakeš ven!“

„My studenti […] musíme sebe i jiné naučit tomu, co budeme jednou nejvíce potřebovat – umění dialogu a tolerance, vzájemné úctě a respektu. Musíme se naučit mluvit pravdivě a otevřeně, neuhýbat před problémy, nepřihlížet mlčky bezpráví. A s tím je třeba začít již dnes. Náš národ potřebuje lidi vzdělané, ale ještě více čestné. Nikoli odborníky s diplomem a pokřiveným svědomím!!!“ Zazněl mohutný potlesk. Poté vyzval přítomné k minutě ticha na památku studentů zavražděných v Číně na náměstí Nebeského klidu i jinde ve světě. Na Albertově se rozhostilo ticho.

Celá atmosféra se už podobala té, kterou jsme za několik málo dnů prožívali v Praze na Václavském náměstí, na Letné a v mnoha dalších městech republiky.

Projevy skončily, průvod vyrazil. Na rohu ulice Na Slupi kdosi volal: „Na Václavák! Ke koni!“ Vznikla chvilková rozepře, ale nakonec jsme šli po stanovené trase. Podchodem do Neklanovy a Vnislavovy ulice, pak jedna větev pokračovala ulicí Slavojovou a Krokovou, druhá Lumírovou a oba prameny se na konci Lumírovy opět slily. Prošli jsme jižní vyšehradskou branou – Táborskou, pokračovali do ulice V Pevnosti, prošli další branou, tentokrát Leopoldovou, a odbočili vlevo k Vyšehradskému hřbitovu. Dav se zastavil. Lidí bylo v úzké ulici tolik, že se jednoduše dál jít nedalo. Upřímně řečeno jsem se o to ani nepokoušel. Moc jsem totiž nechápal, proč se mají pokládat květiny na hrob Karla Hynka Máchy, jak tento básník souvisí s výročím 17. listopadu 1939. A jelikož se na hřbitov dostal málokdo, většině účastníků manifestace zůstaly v rukou květiny, které si přinesli. Setmělo se, kolem začaly plápolat svíčky. Plamínky svítící do tmy vytvářely neobyčejně podmanivou atmosféru, umocněnou zvláštním kouzlem Vyšehradu.

Přišel signál k odchodu. Na rohu ulic K Basilice a V Pevnosti stál nahoře na zídce John Bok a ochraptělým hlasem křičel: „Nebuďte srabi! Jde se na Václavák!“ Johna jsem znal, chodíval do bytu Václava Havla opravovat různé drobnosti. Je to temperamentní chlapík s dobrým srdcem, který vypadá, že je neustále rozčílený. Jenom málokdo z průvodu ho poslechl, většina odbočila vpravo a kráčela směrem ke stanici metra Gottwaldova (dnes Vyšehrad). Lidé, kteří šli vedle mne, ho považovali za evidentního provokatéra. Ujistil jsem je, že to je omyl, je to John Bok, kterého znám a ručím za něj. Skupinka lidí, kteří poslechli Johnovu výzvu, se po levé straně poznenáhlu rozrůstala, přidávali se další a další. Už nás bylo poměrně dost. Chvíli jsme ještě čekali, pak jsme zvolna vyrazili. John Bok slezl ze zídky a oba jsme se ocitli v čele průvodu. Po chvíli jsem mu řekl, ať tolik neřve, že už z toho mám zalehlé ucho, John ovšem ničeho nedbal a dál vyřvával.

Prošli jsme severní vyšehradskou branou, Cihelnou, a Vratislavovou ulicí se vydali do Vyšehradské. Měli jsme v úmyslu dojít na Karlovo náměstí a odtamtud pokračovat na náměstí Václavské. Po pravé ruce jsme minuli budovu ministerstva spravedlnosti. Před námi se najednou zjevil zátaras tvořený příslušníky VB. Nejednalo se o ony „bílé přilby“, nýbrž o policisty v běžných uniformách. Stáli ve třech řadách a v ruce třímali obušky. Zátaras byl pevný, projít se nedalo. Vypadalo to hrozivě. Zastavili jsme se asi pět metrů od nich. Ovšem ti, co šli za námi, nevěděli, co se děje vepředu, tlačili se, a tím nás posouvali blíž a blíž k policejnímu kordonu. Z tlampače se ozvalo: „Rozejděte se, vaše shromáždění je nepovolené!“ Rozejít se nebylo kam, a taky se nám nechtělo. Po trojím opakování výzvy zazněl povel a policisté se rozběhli proti nám s napřaženými obušky. Řezali nás jako žito. John Bok stál na místě jako hrdina z pařížské barikády a vznášel hlasité protesty proti porušování zákonně zaručeného práva shromažďovacího. Tři policisté se ho chopili a vlekli ho pryč. Skončil na nedaleké služebně VB u Botanické zahrady, kde strávil několik hodin.

Na rozdíl od minulých manifestací se tentokrát účastníci nenechali jenom pasivně mlátit. Když jeden z policistů neopatrně vběhl do davu, vytrhli mu obušek i čepici. Rychle vycouval zpátky, čepici i obušek pohltil dav. Bití však neustávalo, naopak. Naštěstí se nám podařilo vyprostit se a dostat se do blízkého domu. Vyběhli jsme po schodech nahoru, nikdo nás nepronásledoval.

Lidé na opačném konci ucpané ulice pochopili, že se nedá jít dál, a patrně i slyšeli policejní výzvy. Otočili se a procházeli Plaveckou ulicí na nábřeží. Policisté splnili úkol, bití ustalo. Vylezli jsme z domu a připojili se k průvodu, tentokrát už ne v jeho čele. Když jsme kráčeli po nábřeží směrem k Jiráskovu náměstí, mával nám někdo velkým bílým ručníkem z okna domu, kde jsem ještě dopoledne „úřadoval“. Zamával jsem nazpátek, přidali se další. „Kdo to je?“ ptali se lidé kolem nás. „Olga Havlová, manželka Václava Havla,“ vysvětlil jsem. „Ať žije Olga Havlová!“ ozvalo se z nábřeží sborem.

Cestou průvod stále mohutněl. Přidávalo se k nám mnoho náhodných kolemjdoucích. Lidé vybíhali z restaurací. Hesla byla čím dál údernější, mezi nimi i volání: „Jakeše do koše!“ Nadšení bylo obrovské. Když jsme šli kolem Národního divadla, mávali nám herci z oken. Musela to být pro ně nečekaná a velkolepá podívaná. I na Národní třídě lidé vybíhali z restaurací a kaváren – ze Slavie, z Klášterní vinárny – a přidávali se k nám. Šlo nás už několik tisíc. Na Národní bylo plno. Zdaleka tam nebyli jenom studenti, i když početně převládali. Kolem sebe jsem viděl mnoho starších lidí, kteří měli studia už dávno za sebou. Pojednou se průvod zastavil. Slyšeli jsme z tlampačů policejní výzvy. Dostal jsem se dopředu a spatřil policejní zátaras. Za policejními šiky s obušky a štíty se tyčily obrněné vozy. Výzvy k rozchodu se pravidelně opakovaly, část lidí postupně odešla. Pojednou jsme zjistili, že máme policisty, kteří vypadali napjatě a nervózně, nejen před sebou, ale i za zády. Ocitli jsme se v obklíčení. Lidé měli v ruce květiny, které si původně přinesli na Vyšehrad, a když začaly tyto květy dopadat na policejní štíty, znervóznilo to policisty ještě víc.

Čas běžel. Ozbrojenci zezadu stále postupovali, vznikla nepříjemná tlačenice. Blížila se devátá hodina, kdy mi měl domů telefonovat Václav Havel. Vykročil jsem Mikulandskou ulicí, kde mne policisté v běžných uniformách perlustrovali a nakonec nechali odejít. Podíval jsem se na zátaras z druhé strany, od obchodního domu Máj. Odtamtud nebylo vůbec vidět, co se děje na opačné straně. Domů jsem dorazil, zrovna když zvonil telefon. Byl to Václav, volal z telefonní budky. Podrobně jsem mu vyprávěl, co jsem ten den zažil. Netušil jsem ovšem, jak to na Národní dopadlo. Řekli jsme si, že si poslechneme Svobodnou Evropu, ze které jsme se nezřídka dozvídali, co se děje třeba v sousední ulici, aniž bychom o tom do té doby cokoliv věděli. Už si přesně nepamatuji, kdy z mnichovského vysílání zazněla informace o brutálním zásahu proti demonstrujícím. Měl jsem intenzivní pocit, že se něco zlomilo, že končí jedna etapa a začíná jiná.

sobota 18. listopad 1989

Václav Havel přijel kolem 14.00 z Hrádečku do Prahy. V kufru auta přivezl svůj osobní počítač IBM i s tiskárnou a vše jsme společně odnosili do jeho bytu. V domě tehdy nebyl výtah a Havlovi bydleli ve čtvrtém patře.

Ze všech stran začaly proudit informace o včerejším policejním zákroku na Národní třídě, mnohdy zcela protichůdné. Údajně bylo několik studentů zabito, jejich těla odvezena a spálena. Nic z toho nebylo do té doby potvrzeno.

Dozvídáme se, že vysokoškolští studenti vyhlásili stávku. Ve smíchovském Realistickém divadle byla vyhlášena stávka divadelní. Ten den se mělo dávat představení Res publica II a Václav se velice těšil, že po dlouhé době uvidí na oficiálním jevišti úryvky ze svých her. Šlo o scénickou publicistickou koláž, v rámci níž byly poprvé po dvaceti letech na oficiální scéně uvedeny ukázky z jeho první divadelní hry Zahradní slavnost. Večer v divadle přemlouval divadelníky, aby udělali výjimku a představení přece jen provedli. Argumentoval tím, že by to bylo přímo symbolické: v první den stávky by hrálo jediné divadlo, a tím by vyniklo, že spoluautorem je do té doby zakázaný Havel. Nasadil všechnu svou výmluvnost, divadelníky však nepřesvědčil. Když je stávka, musí se stávkovat všude a bez výjimky.

Bylo domluveno, že se vše na jevišti připraví, jako by se mělo hrát. Herci nastoupí na scénu a vysvětlí, proč se nehraje. V klubu divadla se vzrušeně debatovalo. Hlavním tématem byla zpráva o „mrtvém studentovi“ Martinu Šmídovi, s níž přišel Michael Žantovský, tehdejší pražský dopisovatel agentury Reuters. Později dorazila novinářka Jana Šmídová, matka údajně mrtvého studenta. Řekla nám, že její syn je naživu, ale že na Matfyzu studuje ještě jiný Martin Šmíd. Od Realistů jsme odcházeli v ranních hodinách.

neděle 19. listopad 1989

FotoFotoFoto

U Havlů doma je od rána rušno. Je tu Jan Urban, Saša Vondra, Jiří Křižan. Postupně se přidávají Rudolf Battěk, Radim Palouš, Miloš Hájek, Karel Štindl a další. Václav Havel navrhuje, aby vznikl text, který by navázal na Několik vět, ale vzhledem k situaci by měl být mnohem údernější. Jeho základ už měl napsaný. Výzvu k dialogu doplňují požadavky na odstoupení konkrétních lidí. Domnívá se, že by mělo vzniknout hnutí obdobně jako v NDR, kde už proběhly mohutné demonstrace a kde byla před několika málo dny probořena berlínská zeď. Německé hnutí se jmenovalo Neues Forum a vzniklo už v září. Naše hnutí by se nemělo jmenovat stejně, tedy Nové fórum, ale mělo by německý název připomínat. Saša Vondra navrhl, aby to bylo Občanské fórum. Název byl rychle akceptován.

Všichni se zapojili do pilování Havlova textu, ale připomínky byly jenom drobné. Bude třeba svolat shromáždění, kde bude manifest vyhlášen a na němž vystoupí nejen chartisté, ale i divadelníci, novináři, známí herci, představitelé těch, kteří se nebáli podepsat Několik vět či Petici novinářů. Joska Skalník s Petrem Čepkem sdělují, že své prostory k setkání nabízí pražský Činoherní klub. Z odposlouchávaného telefonu Václava Havla obvolávám navrhované účastníky s prosbou, aby pozvali další.

Kolem půl třetí s Václavem vyrážíme pěšky směrem k ulici Ve Smečkách, kde Činoherní klub sídlí. Václav považuje za bezpečnější být tam už ve velkém předstihu. Vypadá to naivně, ale kupodivu to vyšlo. V Činoherním klubu nás odvedli nahoru do skryté šatničky, kde mi Václav diktuje podle svých poznámek text provolání Občanského fóra. Vyťukávám ho na psacím stroji na hlavičkový papír Divadla na Vinohradech, pod které tehdy Činoherní klub patřil.

Večer před 20. hodinou se začali scházet v Činoherním klubu – aniž to někteří sami tušili – zakládající členové Občanského fóra. Na jevišti divadla byla scéna ke Gogolově hře Hráči, kterou mělo tehdy divadlo na repertoáru.

Dramatik a režisér večera i pozdějších událostí se chopil velení. Na pódium jsme rozestavili do půlkruhu židle. Saša Vondra dostal za úkol vystoupit na pódium a postupně tam pozvat některé lidi z publika. Společnost to měla být co nejpestřejší. Nakonec tam byli chartisté Václav Havel, Václav Malý, Dana Němcová, Radim Palouš a další. Vedle nich usedli představitelé nezávislých iniciativ: Rudolf Battěk za HOS, Jana Petrová za Nezávislé mírové sdružení, Věněk Šilhán z Obrody, studenti Dan Větrovský a Ondřej Trojan, herci Jiří Bartoška, Josef Kemr, Petr Čepek, Michael Kocáb za iniciativu Most, horník Milan Hruška, Jiří Křižan za Několik vět, ústřední tajemníci dvou politických stran Národní fronty Jan Škoda (Československá strana socialistická) a Bohumil Svoboda (Československá strana lidová). Spolu s nimi dokonce dva řadoví členové KSČ – Jan Obržálek z Matematicko-fyzikální fakulty a režisér Jiří Svoboda (pozdější předseda KSČM).

Celé setkání mělo začít písničkou. Vladimír Merta zahrál a zazpíval a vzrušené jednání mohlo začít. Václav Havel přečetl prohlášení a zapracoval do svého textu připomínky diskutujících. Narodilo se Občanské fórum a jeho úvodní provolání.

Ještě v noci jsem výsledný text telefonoval do Svobodné Evropy v Mnichově, Ivanu Medkovi do Vídně a do ČTK v Praze.

pondělí 20. listopad 1989

Dopoledne v Galerii U Řečických se proměnlivá skupinka aktivistů nazvala výbor Občanského fóra. Blíže se ovšem nedefinovala. Nebylo jasné, co to vlastně je. Spolek, hnutí, občanská aktivita, zárodek politické strany, či pouze debatní klub? Občanské fórum bylo prozatím vymezeno jenom úvodním prohlášením a několika jmény z předešlého večera v Činoherním klubu. Bylo nutné stanovit taktiku a strategii. Nepsaným a všemi uznávaným vůdcem se ihned stal Václav Havel. V té době rozhodoval prakticky o všem, až mu to mnohdy bylo na obtíž.

Vedle disidentů (Václav Havel, Saša Vondra, Jiří Dientsbier, Jan Ruml, Radim a Martin Paloušovi, Věněk Šilhán, Jan Urban, Ladislav Lis, Petr Pospíchal) tu byli lidé z „šedé zóny“ – herci, hudebníci, scenáristé, publicisté, převážně ti, kteří byli „na volné noze“ a nemuseli každý den docházet do práce. Katolíci seděli vedle ateistů, bývalých komunistů vyloučených z KSČ po roce 1968, ekologických aktivistů.

V podvečer v Realistickém divadle jednal výbor OF a začaly vznikat jeho první struktury. Nezávislé tiskové středisko bude vydávat deník Informační servis (z nějž později vznikl týdeník Respekt). Tiskovým mluvčím OF se stal katolický kněz a disident Václav Malý. Hovořilo se o nezbytnosti promluvit k lidem na Václavském náměstí. Iniciativa Most zastoupená novinářem Michalem Horáčkem a hudebníkem Michaelem Kocábem byla pověřena zprostředkováním dialogu mezi Občanským fórem a předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem. S KSČ se nemá jednat, protože OF neuznává její ústavně zakotvenou vedoucí roli.

Večer se přesouváme do Divadla Na zábradlí. Atmosféru toho dne věrně líčí zápisky Ireny Gerové, tehdejší redaktorky Svobodného slova, v její knize Vyhrabávačky, která vyšla až po její smrti.

S Vláďou Hanzelem jsme doprovázeli Václava Havla s Olgou. Šli jsme pěšky ze Zábradlí samozřejmě kolem FAMU, kde ve dveřích stáli studenti. Hned se dali s Havlem do řeči a jeden měl v náručí asi dvacet výtisků čerstvého Svobodného slova. Zeptala jsem se jen, zda mi ho mohou na okamžik půjčit: „Ale vrátit! My to máme pro studenty!“ Nechali mě nahlédnout. Zkontrolovala jsem kulturu a přece jen očima prolítla ostatní stránky, nemáme-li tam nějakým zázrakem něco jako provolání Občanského fóra. Ne, zázrak se nekoná. […]

Pokračovali jsme dál kolem Nové scény po nábřeží.

„Víš, Ireno,“ povídá Hanzel, „Vašek má takovou představu, že by se zítra už mělo těm lidem na Václaváku něco říct. Že by k nim měl někdo promluvit. A ideální by k tomu byl ten balkon u vás v Melantrichu. To by šlo zařídit, ne?“

„No to bys měl snad domluvit s Nosákem ne?“ byla moje první reakce. „A potom, ten balkon vůbec nepatří k Svobodnému slovu, ale k Lidovému nakladatelství.“ To už poslouchal i Havel, který se právě vrátil od Nové scény.

„Jak to? Jak to, že ten balkon není vaší redakce?“

„Je ve druhém patře. Tam sídlí Lidové nakladatelství. A to patří SČSP. Takže to tedy nevím...“

„Zkus to nějak zařídit. Přece tam máte nějaké kolegy, ne?“

Loučili jsme se, odcházela jsem do metra a říkala jsem si, že se Havel zbláznil. Proč nechtěj mluvit od koně?

úterý 21. listopad 1989

FotoFoto

Ráno se v bytě Václava Havla sešli jeho blízcí spolupracovníci, po deváté hodině dorazili Kocáb a Horáček a informovali o svém setkání s premiérem Adamcem. Předseda vlády je ochoten delegaci OF přijmout, ovšem bez Václava Havla. Jan Ruml souhlasil s Václavovým návrhem, že půjde na jednání místo něj.

Poté jsme se přemístili do budovy Mánesa nedaleko Havlova bytu na jednání výboru OF. Většina podpořila názor, že pokud by se měla schůzku s premiérem konat bez Václava Havla, má ji OF odmítnout.

Odpoledne jsme vyrazili do Strakovy akademie, sídla federální vlády. Jan Ruml, Martin Mejstřík, Jiří Bartoška, Václav Havel, Rudolf Battěk a Pavel Bergmann. Na schodech budovy čekal Oskar Krejčí, poradce premiéra. Šel předsedovi vlády vyřídit požadavek OF, že bez Václava Havla OF jednat nebude, a vrátil se s informací, že Ladislav Adamec trvá na původní podmínce. Vznikla patová situace, kterou zvrátil Havel. Podle něj by jednání mělo proběhnout i bez jeho osobní přítomnosti. Namítal, že opakovaně vyzýváme k dialogu moci s opozicí, a v okamžiku, kdy je začátek dialogu na spadnutí, trváme na podmínce, že bez Havla začít nemůže. Nechtěl, aby se to celé zadrhlo na jeho osobě. Jan Ruml Havlovy argumenty chápal, zároveň se však cítil zavázán usnesením výboru OF. Nakonec ho Havel přemluvil, takže „nulté“ jednání s premiérem Adamcem proběhlo.

Nebylo to ovšem jednání vlády s Občanským fórem. Proti předsedovi vlády seděl podivný mix: vedle delegovaných představitelů OF zde byl i předseda a místopředseda Městského výboru SSM v Praze, předseda komunistů z Filozofické fakulty a jiní.

S Rudolfem Battěkem, Pavlem Bergmannem a Václavem Havlem jsme čekali před budovou vlády. Přecházeli jsme tam a zpět, bylo dost chladno. Napadlo nás zaklepat na boční vchod, kde nás pustili dovnitř. Ohřáli jsme se, dokonce nám nabídli teplý čaj.

Po skončení jednání jsme se od účastníků dozvěděli, že premiér slíbil, že proti demonstrujícím občanům a stávkujícím studentům nezasáhne bezpečnost ani armáda. Hovořil rovněž o připravovaných změnách ústavy a o zamýšlené přestavbě vlády. Jan Ruml předal premiérovi seznam politických vězňů s požadavkem, aby byli okamžitě propuštěni, a přidal další požadavky OF. Předseda vlády žádal o ukončení studentské a divadelní stávky. Z tohoto „nultého“ jednání bohužel nebyl pořízen žádný záznam.

V Galerii U Řečických proběhla další schůzka OF. Dospěla k jednoznačnému stanovisku, že stávka nekončí. OF naopak na všech svých požadavcích včetně generální stávky vyhlášené na 27. listopadu trvá a v tiskovém prohlášení sdělilo, že schůzku nepovažuje za zahájení dialogu, nýbrž pouze za předběžné informativní jednání.

Redaktor Svobodného slova Petr Kučera oznámil, že se mu podařilo sehnat klíče od balkonu v budově Melantrichu. Před čtvrtou hodinou jsme se vydali z Galerie U Řečických Vodičkovou ulicí směrem k Václavskému náměstí. Jelikož náměstí už bylo dost plné, čekal nás Petr Kučera v ulici V Jámě, u vchodu do pasáže paláce U Nováků. Vedl nás přes pasáž Lucerny až k Rokoku a odtud průchodem do budovy Melantrichu. Cestou John Bok, ze kterého se stal šéf ochranky Václava Havla, žádal lidi v pasáži, aby ustoupili, a více či méně jemně klestil průchod. Poněkud dramatický vstup na balkon opět podrobně popsala novinářka Irena Gerová ve své knize Vyhrabávačky. Stručně řečeno, v redakci Svobodného slova se šéfredaktor nejprve zamkl ve své kanceláři, posléze se pochlapil, odemkl a smířil se s tím, že má na své půdě skupinku bývalých ztroskotanců a samozvanců. Drobná komplikace nastala při vstupu do Lidového nakladatelství, kterému balkon patřil. Ředitel nakladatelství se ze všech sil držel rámu dveří a blokoval průchod k balkonu. Po krátkém vyjednávání jej Stanislav Milota nekompromisně odsunul stranou a cesta na balkon byla volná.

Václav Malý uvedl jako prvního řečníka za OF Václava Havla.

Vážení přátelé, já jsem spisovatel, nikoli táborový řečník. Promluvím proto jen velmi krátce. Mám k tomu ještě druhý dobrý důvod. Mám starost, zda nám někdo nevypne elektrický proud. Občanské fórum, o němž se zmínil Václav Malý, je zamýšleno jako okamžitá a prozatímní reprezentace kriticky smýšlející veřejnosti. Může se k němu spontánně přidat kdokoli, a kdokoli se cítí být jeho členem, je jeho členem. Nemá žádné registrované členy, není to žádná organizace. Kterýkoli koncert, představení, kterékoli shromáždění se může přihlásit za jeho členy, pakliže souhlasí s jeho úvodním provoláním, které tady bude přečteno. A na závěr svého projevu bych vám rád řekl jednu dobrou zprávu. Že delegaci tohoto nezávislého Občanského fóra dneska odpoledne přijal předseda vlády a že můj vzácný kolega a přítel, herec Jiří Bartoška, který v této delegaci byl, vás nyní bude informovat o obsahu jejího jednání s předsedou vlády. Děkuji vám.

Na zcela zaplněném náměstí vypukl jásot. Na závěr prvního vystoupení z balkonu zazpívala Marta Kubišová a s ní celé náměstí československou státní hymnu.

Havlova obava, že nám vypnou elektrický proud, byla namístě. Ozvučení, které by stačilo rockové kapele ve velkém sále Lucerny, bylo na Václavské náměstí nedostatečné. Navíc se shromáždění snažil rušit tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán z městského signalizačního systému, který měl pod palcem. Havel v obavách, že není slyšet, do mikrofonu hlasitě křičel.

Poté sepsal Václav Havel v prozatímním centru OF text společného dopisu americkému prezidentu Georgi Bushovi a předsedovi nejvyššího sovětu Michailu Gorbačovovi.

Dalším Havlovým textem jen mírně připomínkovaným přítomnými zástupci OF byl telegram opozičním občanským hnutím okolních socialistických států.

Večer mi telefonoval Ladislav Kantor. Přišel odpoledne na domluvenou organizační schůzku původně zamýšlené manifestace signatářů výzvy Několik vět a marně čekal, nikdo kromě něho se nedostavil. Úplně jsem na schůzku zapomněl! Řekl jsem mu, že v nové situaci příprava akce, která měla proběhnout 10. prosince, pozbyla smyslu. Pozval jsem ho na další den do Galerie U Řečických, kde budeme realizovat náš původní plán v pozměněných podmínkách, a požádal ho, aby se pokusil sehnat lepší ozvučení manifestace, než jsme měli zatím k dispozici.

středa 22. listopad 1989

FotoFotoFotoFoto

Doneslo se k nám, že odstrkávání lidí Havlovou ochrankou nepůsobí dobře. Poněkud rušivý byl rovněž jeho křik do mikrofonu. Havel požádal Johna Boka, aby se ochranka chovala šetrně a ohleduplně. Čerstvě příchozí Ladislav Kantor se pustil do shánění dostatečné zvukové aparatury, aby bylo řečníky slyšet, aniž by museli do mikrofonu křičet.

Druhá mohutná manifestace proběhla podle obdobného scénáře jako předchozí den a díky Ladislavu Kantorovi byla mnohem lépe ozvučena. Václav Havel přečetl projev, který si předem připravil.

Vážení přátelé,

zdravím vás všechny jménem Občanského fóra. Zdravím i vás, středoškoláky a vysokoškoláky, kteří držíte trvalou hlídku u sochy sv. Václava. Zdravím jménem Občanského fóra i všechny občany, kteří nejsou zde na pražském Václavském náměstí a sledují nás prostřednictvím televize. Zvláštní pozdrav zasílám všem dělníkům v celé republice, kteří podporují požadavky studentů, umělců a inteligence, ustavují svá občanská fóra a stávkové výbory.

Mám dojem, že po dvaceti letech bezčasí se vrací do naší země dějiny. Můžeme za to poděkovat – a není to poprvé v naší historii – svobodomyslným studentům a vůbec mladým lidem, kterým patří budoucnost této země, a také divadelním a dalším umělcům, kteří se vzbouřili proti svému mnohaletému ponižování.

Občanské fórum se v tuto chvíli stává reálným reprezentantem kriticky smýšlející československé veřejnosti, který začíná být brán vážně i soudobou státní mocí. V nejbližších hodinách se Občanské fórum pokusí sjednotit všechny vznesené požadavky do jednotné listiny. Tyto požadavky podpoří, jak pevně věřím, všichni, kteří chtějí demokracii v naší zemi, manifestační generální stávkou v pondělí 27. listopadu.

Občanské fórum napsalo dopis prezidentům Bushovi a Gorbačovovi, kteří mají v brzkých dnech jednat o vývoji ve východní Evropě, v němž je žádá o podporu demokratickému úsilí. Rovněž zaslalo telegram Novému fóru v NDR, Solidaritě, lidovým frontám v Sovětském svazu, maďarskému Demokratickému fóru, Ekoglasnosti, Romanii Libera.

Ti, kteří se dlouhá léta násilně a krvavě mstí všem svým protivníkům, se v tuto chvíli bojí nás. Nemají důvod. Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít.

Chceme jen, abychom konečně měli vliv na osud své vlasti. 

čtvrtek 23. listopad 1989

FotoFoto

Občanské fórum se přestěhovalo z Galerie U Řečických ve Vodičkově ulici do divadla Laterna magika v Jungmannově ulici. Oskar Krejčí požádal prostřednictvím Michaela Kocába a Michala Horáčka OF o podporu premiéra Adamce. Václav Havel napsal prohlášení OF, které už v novém sídle schválilo plénum OF. Rozhodl se předsedu vlády nepodpořit. Prohlášení pak přečetl na třetí manifestaci na Václavském náměstí.

Československo se po dvaceti letech ocitlo opět na historické křižovatce dík lidovému hnutí, k němuž se rychle připojují všechny generace a vrstvy obyvatelstva i většina dosud existujících společenských organizací. Toto hnutí je hnutí obou našich národů.

Jeho mluvčím se spontánně stalo Občanské fórum, které je dnes jediným faktickým představitelem lidové vůle. Jeho přirozenou součástí se stalo dobře organizované studentské hnutí, které svým protestním vystoupením dalo impuls k dramatickému společenskému pohybu u nás. V jeho rámci pracují všechny dosavadní nezávislé iniciativy, tvůrčí svazy v čele s divadelníky, kteří se jako první se studenty solidarizovali, obrodné proudy stran Národní fronty, včetně mnoha bývalých i současných členů KSČ. Občanské fórum podpořila kardinálovými ústy katolická církev i další církve v Československu. K Občanskému fóru se hlásí a může přihlásit kdokoli, kdo souhlasí s jeho požadavky.

Občanské fórum je připraveno okamžitě zajistit dialog veřejnosti s dnešní mocí a disponuje kvalifikovanými silami [ze] všech oblastí společenského života, schopnými vést svobodnou a věcnou diskusi o reálných cestách ke změnám politických a hospodářských poměrů v naší zemi.

Situace je v této chvíli otevřená, je před námi mnoho možností a máme jen dvě jistoty.

První z nich je jistota, že není návratu k předchozímu totalitnímu způsobu vlády, který dovedl naši zemi na pokraj naprosté duchovní, mravní, politické, hospodářské a ekologické krize.

Naší druhou jistotou je, že chceme žít ve svobodném, demokratickém a prosperujícím Československu, které se musí vrátit do Evropy, a že se tohoto ideálu nikdy nevzdáme, byť by se v následujících dnech dělo cokoli.

Občanské fórum vyzývá všechny občany Československa, aby jeho základní požadavky podpořili manifestační generální stávkou vyhlášenou na pondělí 27. 11. 1989 od dvanácti hodin. Na úspěchu této stávky může záviset, zda se naše země vydá pokojným způsobem na cestu k demokratickému společenskému uspořádání, nebo zda zvítězí osamělá skupinka stalinistů, kteří chtějí za každou cenu udržet svou moc a své výsady, maskujíce je prázdnými frázemi o přestavbě.

Vyzýváme vedení tohoto státu, aby si uvědomilo vážnost situace, zbavilo se zkompromitovaných osob a zabránilo všem případným pokusům o násilný převrat.

Vyzýváme všechny členy vládnoucí strany, aby se připojili k občanské veřejnosti a respektovali její vůli.

Vyzýváme všechny příslušníky Lidových milicí, aby nevystoupili násilně proti svým soudruhům dělníkům a neplivli tím na všechny tradice dělnické solidarity.

Vyzýváme všechny příslušníky Bezpečnosti, aby si uvědomili, že jsou především lidmi a občany této země, a teprve potom podřízenými svých nadřízených.

Vyzýváme Československou lidovou armádu, aby stála na straně lidu a v případě nutnosti poprvé vystoupila na jeho obranu.

Vyzýváme veřejnost i vlády všech zemí, aby si uvědomily, že naše vlast je od nepaměti místem, kde začínají a končívají evropské i světové konfrontace, a že v naší zemi neběží nikdy jen o její osud, ale i o perspektivu celé Evropy. Žádáme je proto, aby všemi způsoby podpořily lidové hnutí a Občanské fórum.

Jsme odpůrci násilí, nechceme mstu, chceme žít jako důstojní a svobodní lidé, kteří mají právo mluvit do osudu své vlasti a kteří myslí i na osud budoucích generací.

V Bratislavě skončil dvoudenní proces s Jánem Čarnogurským osvobozujícím rozsudkem, avšak vzhledem k právu prokurátora odvolat se zůstal Ján Čarnogurský dál ve vazbě. 

pátek 24. listopad 1989

FotoFotoFotoFotoFotoFotoFoto

Prezident republiky Gustáv Husák zastavil trestní stíhání Jána Čarnogurského, Miroslava Kusého, Jiřího Rumla, Petra Uhla, Rudolfa Zemana a prominul trest odnětí svobody Ivanu M. Jirousovi, Ivanu Polanskému a Františku Stárkovi.

V časném odpoledni přebíral Václav Havel z rukou švédského ministra zahraničí Stena Anderssona cenu Olofa Palmeho. Václav měl jako vždy připravený projev.

Pane ministře,

omlouvám se, že jsem nepřijel převzít cenu Olofa Palmeho do Švédska, ale pevně věřím, že chápete důvody, které jsem k tomu měl. Myslím, že bych se zpronevěřil závazku, který z povahy této ceny vyplývá, kdybych v těchto dramatických dnech opustil svůj národ, byť i na jednu hodinu. Děkuji vám, že jste přijel za mnou. Přijel jste v době, kdy se rozhoduje o budoucnosti této země. Ačkoli jsme zemí s demokratickými tradicemi, probouzíme se v sovětském bloku jako jedni z posledních. Hlavním důvodem tohoto zpoždění je, že jsme – nikoli sice de iure, ale de facto – zemí okupovanou. Podobně jako Litva, Lotyšsko a Estonsko. Úsilí pana Gorbačova o rozsáhlé změny v Sovětském svazu je nepochybně jedním z faktorů, který mnoha národům otevírá dveře k pokojné cestě k národní svéprávnosti. Prosím vás, podpořte emancipační snahy těchto národů! Životní dílo Olofa Palmeho a jeho úsilí o demokracii a sociální spravedlnost bude nepochybně v budoucnosti velkou inspirací pro nás všechny. Nepředvídatelný, a právě proto krásný běh života a historie tomu chtěl, že mi cenu Olofa Palmeho přivážíte právě v hodinách, kdy je v naší zemi neobyčejně aktuální výrok Olofa Palmeho: demokracie znamená, že vláda spravuje zemi podle svobodně vyjádřených přání obyvatelstva. Děkuji Švédsku za vysokou poctu, kterou mi dalo, neděkuji jen za sebe, ale za nás všechny, kteří toužíme v této zemi po svobodě.

Také na čtvrté manifestaci na Václavském náměstí přečetl Václav Havel projev.

Vážení přátelé,

představitelé státní moci tvrdí, že problémy této země se nedají řešit na ulici. Přesně totéž říká Charta 77 třináctý rok. Třináct let jsme navrhovali věcný dialog o vývoji v této zemi. Třináct let nás za to zavírali a hanobili. Nebylo nás mnoho. Ale přibývalo nás.

Dialog dnes nabízí Občanské fórum, které existuje sice jen pět dní, ale fakticky reprezentuje většinu obyvatel této země. Občanské fórum je připraveno okamžitě jednat s mocí jinde než na ulici. Nezáleží tedy na nás, ale na nich, jestli se bude demokracie v naší zemi rodit ve vzrušené atmosféře náměstí, nebo v klidu na nejrůznějších pracovištích. Na tahu nejsme my, ale oni.

Voláte po svobodných volbách, po zrušení vedoucí role jedné strany, po zrušení Národní fronty jako manipulačního nástroje této strany. Ubezpečujeme vás, že dojde-li k pokojnému dialogu, budeme s vládou o všech těchto touhách občanů jednat.

Olof Palme, jehož cenu jsem měl tu čest dnes převzít, řekl kdysi krásnou větu:

„Demokracie znamená, že vláda spravuje zemi podle svobodně vyjádřených přání obyvatelstva.“

Přesně to chceme!

Pozdě v noci jsem po návratu domů zkusil zatelefonovat písničkářům Jaroslavu Hutkovi a Vlastovi Třešňákovi. Oba byli v rámci akce Asanace nuceně vystěhováni z vlasti – Hutka do Holandska a Třešňák do Švédska. Napadla mne bláznivá myšlenka, že by mohli přijet do Prahy a zahrát. Shodou okolností v té době oba dleli v západním Německu. Oběma jsem se dovolal. Namítali, že nemohou přijet, protože nemají víza, a zdálo se jim nepravděpodobné, že by je mohli dostat. Řekl jsem, ať přijedou bez víz, že si jejich vstup vynutíme, neboť tady se stávají každý den neuvěřitelné věci skutkem.

Třešňák si vzal čas na rozmyšlenou. Hutka po krátkém přemítání řekl, že si hned ráno půjde koupit letenku a přiletí z Frankfurtu. Slíbil jsem mu, že zorganizujeme, aby na letiště přišli stávkující studenti a vyvzdorovali si jeho vpuštění. Zatelefonoval jsem blízkým kamarádům, kteří se přípravy tohoto happeningu chopili. Tehdy nikdo neodmítl pomoc, každý se snažil obětavě a bez nároků na finanční odměnu přispět, mnohdy naopak platili výdaje ze svého. Svoboda jim stála za to.

sobota 25. listopad 1989

Foto

Jelikož Václavské náměstí už kapacitně nestačilo, bylo nezbytné přesunout demonstrace na vhodnější místo. Tím byla Letenská pláň, neblaze proslulá povinnými prorežimními prvomájovými průvody. Bylo symbolické, že velké shromáždění lidu proběhne právě tam. Jednání s vedením fotbalového klubu Sparty, který disponoval letenským stadionem, na jehož vnější straně byla tribuna tyčící se nad Letenskou plání, a organizace celé akce se obětavě chopil Miroslav Kvašňák, syn legendárního sparťanského fotbalisty Andreje Kvašňáka. Jméno jeho otce dveře Sparty otevíralo.

Jaroslav Hutka skutečně přiletěl na ruzyňské letiště a pochopitelně bez víza. Studenti zcela vyplnili letištní halu a rockový zpěvák Michal Prokop začal vyjednávat s celními orgány. Ty nakonec kapitulovaly a Hutku vpustily zpět do vlasti. Z letiště jel rovnou na Letenskou pláň a zahrál píseň Náměšť („Krásný je vzduch, krásnější je moře…“), která se stala jednou z hymen sametové revoluce. Takové obecenstvo asi neměl žádný písničkář – na Letné s ním zpíval bezmála milion lidí.

Václav Havel přečetl prohlášení Občanského fóra.

Právě jsme se dozvěděli složení předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. I když některé z nejzkompromitovanějších osob, jejichž bezpodmínečný odchod jsme žádali, byly odstraněny, jsme novou personální sestavou našich nejvyšších stranických orgánů hluboce zneklidněni. Někteří z těch, jejichž odchod žádáme, stále v těchto orgánech zůstávají a lidé, kteří jsou do nich nově zvoleni, v nás vyvolávají pochybnost, že jsou schopni pochopit krizi v naší zemi a rychle a důkladně ji řešit.

Vyzýváme všechny občany, aby co možná nejvýraznějším způsobem manifestovali svou touhu po demokracii generální stávkou vyhlášenou na pondělí 27. listopadu od 12 do 14 hodin.

Žádáme zároveň, aby co nejlépe organizačně připravili stav permanentní stávkové pohotovosti, který by měl po stávce následovat. Studenti a umělci sami zváží, zda by neměli reagovat pokračováním své probíhající stávky.

Generální stávka 27. listopadu by se měla stát skutečně všenárodním neformálním referendem o vedoucí úloze jedné strany.

Personálními změnami jsme byli již tolikrát podvedeni, že se něco takového nikdy nesmí opakovat.

Vytrvejme, buďme obezřetní, stupňujme svůj tlak na vládnoucí kruhy! Je to jediný možný způsob, jak dosáhnout toho, aby se pootevřené dveře otevřely dokořán.

Prohlášení OF pak doplnil.

Toto prohlášení jsme vydali dnes ráno. Mezitím k nám proniká stále více naprosto ověřených zpráv, z nichž vyplývá, že nové vedení je jen trikem, který nás má zmást, a že mocenské nástroje strany zůstávají nebo přecházejí do rukou neostalinistů. Tito lidé jsou sice nebezpeční, ale jsou naštěstí zároveň neschopní, takže puče se nemusíme bát. Generální stávce nezabrání a stávka je to nejdůležitější, na co bychom se měli orientovat.

Před letošním 21. srpnem jsem řekl, že ještě nenastal okamžik, kdy jde o vše a je třeba vložit do hry celé své srdce. Mám pocit, že takový okamžik nadešel dnes.

Rád bych vás ještě informoval o tom, že jediným mužem v současném vedení, který se dokázal veřejně podívat do tváře nás všech, byl předseda federální vlády pan Ladislav Adamec. Na včerejším zasedání ÚV KSČ reagoval na tento fakt pan Štěpán otázkou, jak si to mohl dovolit bez jeho souhlasu. Pan Adamec se vzdal obou svých vysokých funkcí, protože – jak řekl – s takovými lidmi tam pracovat nechce.

Myslím, že bychom měli v tuto chvíli podpořit pana Adamce.

Přátelé! Pravda a svoboda musí zvítězit!

neděle 26. listopad 1989

FotoFotoFotoFotoFotoFotoFoto
26/11/89 Jednání OF, L. Adamec, Obecní dům 1
0:00
0:00

První setkání delegace OF vedené Václavem Havlem s předsedou vlády ČSSR Ladislavem Adamcem. Představení, úvodní slova (Kučera, Adamec, Havel), první požadavky OF a první reakce na ně (Havel, Adamec).

Delegace Vlády ČSSR a Národní fronty ČSSR

  • LADISLAV ADAMEC, předseda vlády ČSSR
  • BOHUSLAV KUČERA, předseda Čs. strany socialistické, místopředseda Federálního shromáždění
  • VASIL MOHORITA. předseda ÚV SSM
  • MIROSLAVA NĚMCOVÁ, předsedkyně Čs. svazu žen
  • MIROSLAV ŠPANIEL, tajemník ÚRO
  • JINDŘICH POLEDNÍK, předseda ÚV ČSTV
  • MARIÁN ČALFA, ministr vlády ČSSR
  • VLADIMÍR HERMAN, předseda Jihomoravského KV NF
  • JAN ŠKODA, ústřední tajemník Čs. strany socialistické
  • ZBYNĚK VOKROUHLICKÝ, místopředseda Výboru čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci
  • JOSEF MEČL, předseda ústavněprávního výboru ČNR a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy
  • ALEXEJ OZARČUK, vedoucí poradce předsedy vlády ČSSR
  • OSKAR KREJČÍ, poradce předsedy vlády ČSSR
  • MIROSLAV PAVEL, mluvčí vlády ČSSR

Delegace Občanského fóra

  • VÁCLAV HAVEL, spisovatel a dramatik
  • ZDENĚK JIČÍNSKÝ, právník – legislativec
  • MILAN HRUŠKA. horník
  • VÁCLAV KLAUS, ekonom
  • SAŠA VONDRA, geograf, mluvčí Charty 77
  • PETR ČEPEK, herec
  • MARTIN MEJSTŘÍK. student
  • VÁCLAV MALÝ, římskokatolický kněz
  • EDA KRISEOVÁ, spisovatelka
  • VLADIMÍR HANZEL, hudební publicista
  • VLADIMÍR MIKULE. právní poradce
  • MICHAEL KOCÁB, rockový hudebník, Iniciativa Most
  • MICHAL HORÁČEK, novinář, Iniciativa Most
26/11/89 Jednání OF, L. Adamec, Obecní dům 2
0:00
0:00

Pokračování prvního setkání delegace OF vedené Václavem Havlem s předsedou vlády ČSSR Ladislavem Adamcem. Požadavky a termíny.

Delegace Vlády ČSSR a Národní fronty ČSSR

  • LADISLAV ADAMEC, předseda vlády ČSSR
  • BOHUSLAV KUČERA, předseda Čs. strany socialistické, místopředseda Federálního shromáždění
  • VASIL MOHORITA. předseda ÚV SSM
  • MIROSLAVA NĚMCOVÁ, předsedkyně Čs. svazu žen
  • MIROSLAV ŠPANIEL, tajemník ÚRO
  • JINDŘICH POLEDNÍK, předseda ÚV ČSTV
  • MARIÁN ČALFA, ministr vlády ČSSR
  • VLADIMÍR HERMAN, předseda Jihomoravského KV NF
  • JAN ŠKODA, ústřední tajemník Čs. strany socialistické
  • ZBYNĚK VOKROUHLICKÝ, místopředseda Výboru čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci
  • JOSEF MEČL, předseda ústavněprávního výboru ČNR a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy
  • ALEXEJ OZARČUK, vedoucí poradce předsedy vlády ČSSR
  • OSKAR KREJČÍ, poradce předsedy vlády ČSSR
  • MIROSLAV PAVEL, mluvčí vlády ČSSR

Delegace Občanského fóra

  • VÁCLAV HAVEL, spisovatel a dramatik
  • ZDENĚK JIČÍNSKÝ, právník – legislativec
  • MILAN HRUŠKA. horník
  • VÁCLAV KLAUS, ekonom
  • SAŠA VONDRA, geograf, mluvčí Charty 77
  • PETR ČEPEK, herec
  • MARTIN MEJSTŘÍK. student
  • VÁCLAV MALÝ, římskokatolický kněz
  • EDA KRISEOVÁ, spisovatelka
  • VLADIMÍR HANZEL, hudební publicista
  • VLADIMÍR MIKULE. právní poradce
  • MICHAEL KOCÁB, rockový hudebník, Iniciativa Most
  • MICHAL HORÁČEK, novinář, Iniciativa Most

Michael Kocáb s Michalem Horáčkem vyjednali s premiérovým poradcem Oskarem Krejčím, že předseda vlády Adamec přijme delegaci OF vedenou Václavem Havlem. Ten se na jednání důkladně připravil.

Modrý salonek Obecního domu praskal ve švech. Na jedné straně dlouhého stolu sedělo spolu s premiérem celkem čtrnáct lidí. Nás přišlo dvanáct. Adamcova strana zvolila podobnou taktiku jako při „nultém“ jednání o pět dní dříve. Tehdy hovořili o jednání s „představiteli studentských, uměleckých a občanských kruhů pražské veřejnosti“. Snaha jakýmkoli způsobem upozadit význam Občanského fóra byla zřejmá – pokoušeli se je vmanipulovat do postavení jednoho z mnoha jednajících subjektů. Při novém jednání měl premiér Adamec po boku předsedu Socialistického svazu mládeže, předsedkyni Svazu žen, tajemníka Ústřední rady odborů, předsedu Svazu tělesné výchovy, předsedu Národní fronty Jihomoravského kraje. Při představování své delegace mimo jiné řekl: „i když jsem si to nevybíral, aby bylo mezi námi jasno“. Kdo mu ovšem účastníky vybíral a kdo dal souhlas k jednáním s Havlem, jsme se nikdy nedozvěděli. Byl to ÚV KSČ, nebo už Adamec jednal na vlastní pěst?

Učinil jsem odvážný krok, jenž by se dal nazvat drzostí. Aniž jsem se kohokoli ptal, položil jsem doprostřed stolu mezi premiéra a Václava Havla svůj magnetofon a spustil nahrávání. Trnul jsem, zda se neozvou protesty. Prošlo to. Od té doby jsem nahrával každé další jednání s tehdejšími vládními a stranickými představiteli a můj magnetofonek nějak začal k jednáním patřit.

Kopii části svých nahrávek jsem už před téměř čtvrt stoletím předal ke studijním účelům Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Nyní, s pětadvacetiletým odstupem od tehdejšího dění, jsem magnetofonové nahrávky převedl do elektronické podoby a dávám je prostřednictvím Knihovny Václava Havla v originální zvukové podobě k dispozici veřejnosti.

Poslechněme si nahrávku první. Záznam jsem pořizoval už od našeho vstupu do Modrého salonku. Je zřetelně slyšet, jak se premiér kohosi (patrně svého poradce Oskara Krejčího) potichu táže „Který je to? My se… já ho neznám, my se neznáme…,“ a vzápětí řekne nahlas: „Tak my se spolu neznáme ještě, jo?“ Havel odpoví: „Já jsem Havel,“ a Adamec naváže slovy: „Já jsem Adamec.“ Načež si oba podají ruce a zazní potlesk přítomných. Jednání první začíná.

Po odchodu z jednání nezbývalo příliš času. Václav Havel si narychlo napsal projev pro manifestaci na Letné, v němž, jak slíbil, uvedl premiéra.

 

Po sedm dní prožívá Praha i celá republika velké drama. Po čtyřiceti letech totalitní vlády začali doteď manipulovaní občané svobodně myslet a jednat. Za OF vám mohu oznámit, že dialog moci s veřejností začal. Dnes dopoledne se sešel ministerský předseda pan Adamec s delegací OF. Veřejně děkuji za dobrou vůli panu premiérovi, který za chvíli jako host OF promluví. Zítra projevíme svou touhu po demokracii, svobodě a míru manifestační generální stávkou. Prosíme vás, aby tato stávka neohrozila trvalé provozy, lidské zdraví a životy. Nechceme bořit naše hospodářství. Naopak, chceme, aby fungovalo lépe. Všichni si klademe otázku, co bude po stávce. OF navrhuje, aby stávkové výbory setrvaly v permanentní stávkové pohotovosti a zároveň se proměnily ve fóra, která budou svéprávnými a samostatnými reprezentanty společenské vůle v celé republice. V této chvíli musíme být jednotni proto, abychom se mohli brzy a pokojně rozejít do nejrůznějších svobodných odborových, politických, studentských a zájmových organizací. OF chce být mostem od totality ke skutečné demokracii a pluralitě, kterou posléze zajistí svobodné volby.

Večer v Laterně magice Akční skupina OF projednávala protesty studentů proti průběhu odpolední manifestace na Letné. Výhrady nám byly poněkud nepochopitelné. Studenti tvrdili, že jim OF ukradlo revoluci, a kritizovali jeho údajné totalitní praktiky. Nelíbilo se jim, že na Letné hovořil za studenty pouze Šimon Pánek, a jinak naprosto dominovali signatáři Charty, mezi nimi i nově propuštění vězni – Jiří Ruml, Rudolf Zeman a Petr Uhl. Nebyli spokojeni s vystoupením tří příslušníků pohotovostní jednotky VB, kteří zasahovali 17. listopadu proti demonstrantům na Národní třídě. Všichni tři dezertovali z policejních ubytoven a ukrývali se, aby je policie nevypátrala, protože měli důvodné obavy o své životy. Tito příslušníci se přišli lidem omluvit, nechtěli už mít s režimem, který je posílal proti jejich spoluobčanům, nic společného. Největší protest zazněl proti moderování Václava Malého, zejména proti té části, kdy s gestem směrem k Pražskému hradu zažertoval: „Podívej se Gusto, jak je tady husto.“

Rozebírali jsme tyto námitky, ale nechápali jsme je. Václav Havel se mnou na chvíli odešel z Akční skupiny do herecké šatny č. 10, kam jsme se v Laterně magice uchylovali, když jsme nebyli na některém grémiu OF. Václav navrhl, abychom šli zatelefonovat svým ženám, které sledovaly manifestaci v přímém přenosu Československé televize (zaměstnanci televize vypověděli poslušnost vedení a vzali vysílání do svých rukou). Pak si sdělíme, co nám naše partnerky řekly. Telefon byl v místnosti označené Prádelna. Celá revoluce tehdy probíhala za pomoci této jediné linky a volalo se přes ústřednu Národního divadla.

Do prádelny se člověk mohl dostat jen přes tlačenici televizních štábů a novinářů z celého světa, kteří v úzké chodbě před šatnou číhali na Václava, aby od něj získali aspoň krátké interview. Naučili jsme se houfem nekompromisně prodrat, zamknout se v prádelně a stejně rychle se vrátit zpět do naší šatny. Po telefonátech jsme zjistili, že obě ženy mají téměř identický názor. Druhá letenská manifestace jim připadala skvělá. Neviděly nic špatného ani na výběru hostů, ani na gestu a vtipu Václava Malého, ani v omluvě příslušníků VB (naopak jejich přítomnost velice ocenily).

Václav usoudil, že bychom se měli spolehnout na zdravý úsudek našich žen. Nespokojenost studentů mohla vyplývat z únavy, nervového vypětí posledních dnů a v neposlední řadě i z dezinformační kampaně, kterou šířili stále činní příslušníci StB. Velkou ztrátou pro OF ovšem bylo, že Václav Malý si vzal kritiku svého moderování příliš k srdci a na funkci mluvčího OF rezignoval.

pondělí 27. listopad 1989

V časných ranních hodinách jezdili po Praze i jinde příslušníci StB a vylepovali plakáty, které dehonestovaly Václava Havla a další a hovořily o nové totalitě představované Občanským fórem. Získali jsme seznam poznávacích značek jejich aut a ověřili si, že se jedná o vozy ministerstva vnitra. Další podobné plakáty měly za úkol vnést rozkol mezi OF a stávkující studenty. Dosluhující režim se stále nevzdával, snažil se situaci zvrátit. Jeho nervozita v den, kdy měla proběhnout generální stávka, dosáhla vrcholu.

Václav Havel s ohledem na nesoulad mezi OF a studenty navrhl, aby pondělní manifestace byla zároveň poslední. Další by se svolala až v případě nezbytnosti.

Stávka vypukla přesně podle plánu ve dvanáct hodin a stávkovalo se všude. Na většině pracovišť dvě hodiny, v nepřetržitých provozech, u záchranné služby nebo v nemocnicích jenom symbolicky několik minut. Ale i tam se stávkující personál shromáždil před budovami svých pracovišť. Štáby Československé televize zaznamenaly průběh stávky ve všech koutech naší vlasti. Informační blokáda byla prolomena, televize – hlavní nástroj propagandy – byla najednou na naší straně.

OF stávku předem označilo jako „neformální referendum o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti“. Výsledek předčil veškerá očekávání. Do stávky se zapojilo víc než osmdesát procent všech v té době pracujících lidí. Hlavní hesla generální stávky – „Konec vlády jedné strany“ a „Svobodné volby“ – představovala těžkou porážka režimu, který víc než čtyřicet let tvrdil, že reprezentuje vládu pracujícího lidu. Ukázalo se, že nereprezentuje prakticky nikoho.

Dvě hodiny po skončení generální stávky proběhla již sedmá manifestace. Vrátila se zpět na Václavském náměstí a oproti předešlým shromážděním měla odlehčenější charakter. Občanské fórum vyhlásilo konec každodenních demonstrací a začátek etapy politického dialogu se státní mocí, který započal předchozího dne.

úterý 28. listopad 1989

FotoFotoFotoFotoFoto
28/11/89 OF, L. Adamec, Úřad předsednictva vlády ČSSR 1
0:00
0:00

Druhé jednání delegace OF vedené Václavem Havlem s předsedou federální vlády ČSSR Ladislavem Adamcem. / 00:00 rekapitulace prvních požadavků OF a jejich postupného plnění (Adamec) / 16:24 nové požadavky OF zejména o sestavení nové federální vlády, rekonstrukci předsednictva Federálního shromáždění, obměnách v obsazení parlamentů (Havel) / 25:05 požadavek na odstoupení Gustáva Husáka z funkce prezidenta republiky (Havel) / 29:50 legalizace OF a umožnění přístupu OF do médií (Malý) / 38:45 odmítnutí ultimát (Adamec)

Delegace Vlády ČSSR a Ústředního výboru Národní fronty ČSSR

  • LADISLAV ADAMEC, předseda vlády ČSSR
  • MARIÁN ČALFA, ministr vlády ČSSR
  • BOHUSLAV KUČERA, předseda Čs. strany socialistické, místopředseda Federálního shromáždění
  • OSKAR KREJČÍ, poradce předsedy vlády ČSSR
  • MIROSLAV PAVEL, ústřední ředitel Československé televize

Delegace Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu

  • VÁCLAV HAVEL, spisovatel a dramatik
  • JÁN ČARNOGURSKÝ, právník – advokát
  • ZDENĚK JIČÍNSKÝ, právník – legislativec
  • PETR MILLER, přední kovář ČKD
  • VÁCLAV KLAUS, ekonom
  • VÁCLAV MALÝ, římskokatolický kněz
  • MARTIN MEJSTŘÍK, student
  • MARTIN KLÍMA, student
  • EDA KRISEOVÁ, spisovatelka
  • VLADIMÍR HANZEL, hudební publicista
  • MICHAEL KOCÁB, rockový hudebník, Iniciativa Most
  • MICHAL HORÁČEK, novinář, Iniciativa Most
28/11/89 OF, L. Adamec, Úřad předsednictva vlády ČSSR 2
0:00
0:00

Pokračování jednání delegace OF vedené Václavem Havlem s předsedou federální vlády ČSSR Ladislavem Adamcem / 00:00 postoje předsedy federální vlády k požadavkům OF (Adamec) a debata k demisi vlády (Havel, Miller, Adamec, Jičínský, Kučera) / 16:00 požadavky na změny federální ústavy (Čarnogurský, Čalfa, Jičínský, Adamec) / 21:00 postoje předsedy federální vlády k požadavkům OF a debata o rekonstrukci vlády a možných termínech (Adamec, Mejstřík, Havel, Krejčí, Klaus, Kučera, Jičínský) / 29:15 shrnutí a soupis požadavků OF uskutečnitelných v navržených termínech (Havel, Adamec, a další) / 40:12 formulování sdělení OF veřejnosti (Havel)

Delegace Vlády ČSSR a Ústředního výboru Národní fronty ČSSR

  • LADISLAV ADAMEC, předseda vlády ČSSR
  • MARIÁN ČALFA, ministr vlády ČSSR
  • BOHUSLAV KUČERA, předseda Čs. strany socialistické, místopředseda Federálního shromáždění
  • OSKAR KREJČÍ, poradce předsedy vlády ČSSR
  • MIROSLAV PAVEL, ústřední ředitel Československé televize

Delegace Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu

  • VÁCLAV HAVEL, spisovatel a dramatik
  • JÁN ČARNOGURSKÝ, právník – advokát
  • ZDENĚK JIČÍNSKÝ, právník – legislativec
  • PETR MILLER, přední kovář ČKD
  • VÁCLAV KLAUS, ekonom
  • VÁCLAV MALÝ, římskokatolický kněz
  • MARTIN MEJSTŘÍK, student
  • MARTIN KLÍMA, student
  • EDA KRISEOVÁ, spisovatelka
  • VLADIMÍR HANZEL, hudební publicista
  • MICHAEL KOCÁB, rockový hudebník, Iniciativa Most
  • MICHAL HORÁČEK, novinář, Iniciativa Most

Druhé jednání s premiérem Adamcem již bylo komornější. Proběhlo na úřadu vlády ve Strakovce, tedy ve Strakově akademii, v místnosti neskonale menší, než byl salonek v Obecním domě. Na stole uprostřed mezi oběma týmy stál stojánek s československou vlajkou. Přesně k němu jsem položil svůj kapesní magnetofon a začal nahrávat. Z předchozí mohutné delegace Národní fronty zbyl už jenom předseda Československé strany socialistické Bohuslav Kučera. Na další jednání už pozván nebyl.

Situace se po úspěšné generální stávce rapidně proměnila. Komunistická strana se ocitla v těžké defenzivě a Ladislav Adamec se od své rodné strany odpoutával. Klidně vyslechl Havlovy požadavky, za které by Václav o měsíc dřív vyfasoval několik let kriminálu: Zrušení vedoucí úlohy KSČ a marxismu-leninismu jako státní ideologie v ústavě; odstoupení předsedy Federálního shromáždění Aloise Indry a dalších vysokých státních činitelů včetně prezidenta Gustáva Husáka z funkcí; odebrání mandátů zkompromitovaným poslancům FS a doplňovací volby na uvolněná místa; demise vlády; propuštění politických vězňů, kteří ovšem oficiálně vůbec neexistovali. Navíc Adamec slíbil, že to, co sám jako předseda vlády nemůže splnit, bude tlumočit dál. Jednoduše řečeno – co dostal za úkol, to uskutečnil. Kromě demise, kterou hodlal nahradit důkladnou rekonstrukcí své vlády.

Komunisté svolali do Prahy celostátní aktiv. Tři tisíce přítomných delegátů z celé republiky na něm odhlasovalo, že do komunistické strany mohou být znovu přijati bývalí členové, kteří byli vyloučeni po roce 1968. Na druhou stranu odmítli zrušení Lidových milicí, zákaz přítomnosti organizací KSČ na pracovištích a předání majetku KSČ.

středa 29. listopad 1989

Federální shromáždění odhlasovalo změny v ústavě: vypuštění článku o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti a v Národní frontě a článku o marxismu-leninismu jako státní ideologii. Ustavilo také parlamentní komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 s účasti zástupců stávkujících studentů. Předseda federálního parlamentu Alois Indra rezignoval na svou funkci.

   
   
  1
  2
 

pátek 3. listopad 1989

Chystáme se do polské Vratislavi na třídenní festival, na kterém má vystoupit i Karel Kryl,...
  3
 

sobota 4. listopad 1989

Z Prahy odjelo do Spolkové republiky Německo přes Cheb dalších 6453 občanů NDR šesti zvláštními...
  4
  5
 

pondělí 6. listopad 1989

Maďarská televize vysílala krátký rozhovor s Václavem Havlem.
  6
  7
  8
 

čtvrtek 9. listopad 1989

Ve 22.30 byl ve východním Berlíně otevřen první přechod do Západního Berlína. Do půlnoci byly...
  9
 

pátek 10. listopad 1989

Saša Vondra byl propuštěn z dvouměsíčního výkonu trestu. Původně byl v únoru odsouzen podmíněně, a...
  10
 

sobota 11. listopad 1989

Na Hrádeček se za Václavem Havlem vypravila čtyřčlenná výprava: Saša Vondra, jeho žena Martina, já...
  11
 

neděle 12. listopad 1989

S Václavem Havlem jsme jeli do Trutnova na poštu, odkud Václav telefonoval do Mnichova Lídě...
  12
 

pondělí 13. listopad 1989

Václav Havel mne dopoledne odvezl z Hrádečku do Prahy, kde jsem začal realizovat jeho plán. Získat...
  13
  14
  15
  16
 

pátek 17. listopad 1989

Ráno jsem zkompletoval novou várku podpisů pod Peticí novinářů. Odpoledne jsem s celkem šestnácti...
  17
 

sobota 18. listopad 1989

Václav Havel přijel kolem 14.00 z Hrádečku do Prahy. V kufru auta přivezl svůj osobní počítač IBM i...
  18
 

neděle 19. listopad 1989

U Havlů doma je od rána rušno. Je tu Jan Urban, Saša Vondra, Jiří Křižan. Postupně se přidávají...
  19
 

pondělí 20. listopad 1989

Dopoledne v Galerii U Řečických se proměnlivá skupinka aktivistů nazvala výbor Občanského fóra....
  20
 

úterý 21. listopad 1989

Ráno se v bytě Václava Havla sešli jeho blízcí spolupracovníci, po deváté hodině dorazili Kocáb a...
  21
 

středa 22. listopad 1989

Doneslo se k nám, že odstrkávání lidí Havlovou ochrankou nepůsobí dobře. Poněkud rušivý byl rovněž...
  22
 

čtvrtek 23. listopad 1989

Občanské fórum se přestěhovalo z Galerie U Řečických ve Vodičkově ulici do divadla Laterna magika v...
  23
 

pátek 24. listopad 1989

Prezident republiky Gustáv Husák zastavil trestní stíhání Jána Čarnogurského, Miroslava Kusého,...
  24
 

sobota 25. listopad 1989

Jelikož Václavské náměstí už kapacitně nestačilo, bylo nezbytné přesunout demonstrace na vhodnější...
  25
 

neděle 26. listopad 1989

Michael Kocáb s Michalem Horáčkem vyjednali s premiérovým poradcem Oskarem Krejčím, že předseda...
  26
 

pondělí 27. listopad 1989

V časných ranních hodinách jezdili po Praze i jinde příslušníci StB a vylepovali plakáty, které...
  27
 

úterý 28. listopad 1989

Druhé jednání s premiérem Adamcem již bylo komornější. Proběhlo na úřadu vlády ve Strakovce, tedy...
  28
 

středa 29. listopad 1989

Federální shromáždění odhlasovalo změny v ústavě: vypuštění článku o vedoucí úloze komunistické...
  29
  30
   
   
   
  Revoluci (očima) Vladimíra Hanzela je možné nahlédnout prostřednictvím tohoto kalendáře, a to jak po měsících - kliknutím na jméno měsíce -, tak po jednotlivých dnech - klikáním na data zvýrazněná červeně.