Pražská akropolis

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 7. březen 2017, 19:00 – 21:00

Jože (Josip) Plečnik do Prahy přijel na pozvání Jana Kotěry a několik let zde učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V té době byl považován za nejvýznamnějšího slovanského architekta, a proto není divu, že si ho prezident Masaryk vybral jako autora rekonstrukce Pražského hradu. Jeho úkolem bylo z tohoto symbolu feudální moci vytvořit symbol nového československého státu. Tak se Plečnik stal architektem české (československé) státnosti, neboť při úpravách zahrad a nádvoří Pražského hradu a soukromých prostor prezidenta Masaryka do své práce zakomponoval nejen četné humanistické prvky, které nová republika proklamovala jako své hodnoty, ale i prvky českého a slovenského lidového dědictví. Své zkušenosti nabyté v Praze poté využil při úpravách Lublaně jakožto slovinské metropole.

Se svými příspěvky vystoupí eminentní znalci Plečnikova díla Damjan Prelovšek, Tomáš Valena a literární historik Martin C. Putna.

Přednáška se koná ve spolupráci s Velvyslanectvím Slovinské republiky v rámci Plečnikova roku 2017, kdy si současně připomínáme 145. výročí mistrova narození a 60. výročí jeho úmrtí.

Diskuse proběhne v češtině.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980