ÚvodKalendář akcí / David Storch: Labyrintem...

David Storch: Labyrintem evoluční biologie

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 29. květen 2017, 19:00 – 21:00

Poznatek, že život na Zemi má své dějiny, že organismy se postupně vyvíjejí a že jim můžeme porozumět pomocí znalosti jejich historie, je jedním z pilířů moderní vědy. Jak ale tohle všechno víme? Jak se dá zkoumat historie života ztracená v hluboké minulosti, z níž se zachovaly kromě pár zkamenělin právě jen ty současné organismy? 

Dnešní evoluční biologie není spekulativní disciplína, která jen mudruje, zda se organismy vyvíjejí směrem ke stále dokonalejším formám a zda je přirozený výběr tím jediným mechanismem vývoje. Darwinova teorie je sice stále jejím základem, ale evoluční teorie je mnohem rozsáhlejší, zajímavější a v mnohém ohledu překvapivější, než si většina lidí myslí. Máme představu o evoluci biologické rozmanitosti a o tom, co se skrývá za vznikem a zánikem druhů. Nové vydání knihy Jak se dělá evoluce (Dokořán / Argo 2017) ukazuje evoluční biologii jako dynamický vědní obor, který nemá problém se začleněním nově objevovaných biologických jevů a který nám umožňuje rekonstruovat a pochopit detailní historii jednotlivých skupin organismů s jejich unikátními evolučními novinkami. Mnoho zásadních věcí sice pořád nevíme, ale i tak máme jedinečný nástroj, jak se vyznat v živých bytostech i sami v sobě.

Beseda s Davidem Storchem (*1970), zoologem, ředitelem Centra pro teoretická studia UK a AV ČR a profesorem na Katedře ekologie PřF UK. Zabývá se makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií.

Setkání moderuje Ivan M. Havel.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980