ÚvodKalendář akcí / Jan Bačkovský: Jak jinak -...

Jan Bačkovský: Jak jinak - vernisáž výstavy

Ilustrace
  • Kde: Galerie Montmartre
  • Kdy: 26. březen 2013, 19:00 – 21:00

Vernisáž výstavy obrazů Jana Bačkovského.

Součástí vernisáže bude též autorské čtení básníka Ticho.

Jan Bačkovský (*1957 Hradec Králové) je malíř generace osmdesátých let, vystavující na skupinových Konfrontacích. Mezi léty 1979 a 1985 vystudoval AVU v ateliéru monumentální tvorby prof. Arnošta Paderlíka. Původně se věnoval figurální malbě. Postupně se ale přesunul k abstraktnímu vyjádření, kterému se věnuje dodnes.

V Knihovně Václava Havla vystavuje Jan Bačkovský obrazy z letošního roku. Jsou to velkoformátové olejomalby, které působí skrze expresivní gestické tahy štětcem velmi živelným dojmem. Autorův výtvarný rukopis se během posledních několika let ustálil na systému vertikálních a horizontálních čar. Ty se navzájem protínají, kříží, nabourávají a naopak podporují. Právě v tomto překrývání, v tom, co se děje mezi nimi, spočívá, podle mne, magie těchto obrazů. Někdy vyznívají skrze svoje rozvržení skoro až harmonickým dojmem, podobny renesančním dílům. Jindy naopak díky své zdánlivé nahodilosti a rozpínavosti zobrazují neuchopitelnost světa. Silnou expresivnost dodává plátnům jasná barevnost, která z nich vyzařuje a navozuje až tělesný pocit chuti. Fyzický dojem zažívá člověk před těmito obrazy také díky jejich rozměru. Jak řekl Mark Rothko: „Vytvořit malý obraz znamená umístit se mimo svou zkušenost, dívat se na ni jako přes zmenšovací sklo. Větší obraz umožní pozorovateli být uvnitř.“ A právě to je hlavní silou Bačkovského obrazů.

Sám Bačkovský mluví o svých pohnutkách k tvorbě jako o vytržení z všední reality. Říká k tomu: „Nevím, jestli se mé obrazy vůbec liší. Pořád maluji jeden obraz.“ Tento osobní postoj formulovaný skrze velká plátna je v dnešním, převážně vědecky popisném pohledu na svět velkým osvobozením.

Marianna Placáková

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980

Hovory v Lánech 1991Václav Havel: Sám sobě podezřelýEdice Konference