ÚvodKalendář akcí / Jan Bačkovský: Jak jinak -...

Jan Bačkovský: Jak jinak - vernisáž výstavy

Ilustrace
  • Kde: Galerie Montmartre
  • Kdy: 26. březen 2013, 19:00 – 21:00

Vernisáž výstavy obrazů Jana Bačkovského.

Součástí vernisáže bude též autorské čtení básníka Ticho.

Jan Bačkovský (*1957 Hradec Králové) je malíř generace osmdesátých let, vystavující na skupinových Konfrontacích. Mezi léty 1979 a 1985 vystudoval AVU v ateliéru monumentální tvorby prof. Arnošta Paderlíka. Původně se věnoval figurální malbě. Postupně se ale přesunul k abstraktnímu vyjádření, kterému se věnuje dodnes.

V Knihovně Václava Havla vystavuje Jan Bačkovský obrazy z letošního roku. Jsou to velkoformátové olejomalby, které působí skrze expresivní gestické tahy štětcem velmi živelným dojmem. Autorův výtvarný rukopis se během posledních několika let ustálil na systému vertikálních a horizontálních čar. Ty se navzájem protínají, kříží, nabourávají a naopak podporují. Právě v tomto překrývání, v tom, co se děje mezi nimi, spočívá, podle mne, magie těchto obrazů. Někdy vyznívají skrze svoje rozvržení skoro až harmonickým dojmem, podobny renesančním dílům. Jindy naopak díky své zdánlivé nahodilosti a rozpínavosti zobrazují neuchopitelnost světa. Silnou expresivnost dodává plátnům jasná barevnost, která z nich vyzařuje a navozuje až tělesný pocit chuti. Fyzický dojem zažívá člověk před těmito obrazy také díky jejich rozměru. Jak řekl Mark Rothko: „Vytvořit malý obraz znamená umístit se mimo svou zkušenost, dívat se na ni jako přes zmenšovací sklo. Větší obraz umožní pozorovateli být uvnitř.“ A právě to je hlavní silou Bačkovského obrazů.

Sám Bačkovský mluví o svých pohnutkách k tvorbě jako o vytržení z všední reality. Říká k tomu: „Nevím, jestli se mé obrazy vůbec liší. Pořád maluji jeden obraz.“ Tento osobní postoj formulovaný skrze velká plátna je v dnešním, převážně vědecky popisném pohledu na svět velkým osvobozením.

Marianna Placáková

Sdílet

Facebook | Twitter

„Do „rodiny člověka“ máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i – chcete-li – firemní stále ještě povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.“

Václav Havel:
Projev pro obě sněmovny Kongresu USA, Washington, 21. únor 1990

Zdeněk Lukeš: Praha Václava HavlaHavel@80