ÚvodKalendář akcí / Jan Bačkovský: Jak jinak -...

Jan Bačkovský: Jak jinak - vernisáž výstavy

Ilustrace
  • Kde: Galerie Montmartre
  • Kdy: 26. březen 2013, 19:00 – 21:00

Vernisáž výstavy obrazů Jana Bačkovského.

Součástí vernisáže bude též autorské čtení básníka Ticho.

Jan Bačkovský (*1957 Hradec Králové) je malíř generace osmdesátých let, vystavující na skupinových Konfrontacích. Mezi léty 1979 a 1985 vystudoval AVU v ateliéru monumentální tvorby prof. Arnošta Paderlíka. Původně se věnoval figurální malbě. Postupně se ale přesunul k abstraktnímu vyjádření, kterému se věnuje dodnes.

V Knihovně Václava Havla vystavuje Jan Bačkovský obrazy z letošního roku. Jsou to velkoformátové olejomalby, které působí skrze expresivní gestické tahy štětcem velmi živelným dojmem. Autorův výtvarný rukopis se během posledních několika let ustálil na systému vertikálních a horizontálních čar. Ty se navzájem protínají, kříží, nabourávají a naopak podporují. Právě v tomto překrývání, v tom, co se děje mezi nimi, spočívá, podle mne, magie těchto obrazů. Někdy vyznívají skrze svoje rozvržení skoro až harmonickým dojmem, podobny renesančním dílům. Jindy naopak díky své zdánlivé nahodilosti a rozpínavosti zobrazují neuchopitelnost světa. Silnou expresivnost dodává plátnům jasná barevnost, která z nich vyzařuje a navozuje až tělesný pocit chuti. Fyzický dojem zažívá člověk před těmito obrazy také díky jejich rozměru. Jak řekl Mark Rothko: „Vytvořit malý obraz znamená umístit se mimo svou zkušenost, dívat se na ni jako přes zmenšovací sklo. Větší obraz umožní pozorovateli být uvnitř.“ A právě to je hlavní silou Bačkovského obrazů.

Sám Bačkovský mluví o svých pohnutkách k tvorbě jako o vytržení z všední reality. Říká k tomu: „Nevím, jestli se mé obrazy vůbec liší. Pořád maluji jeden obraz.“ Tento osobní postoj formulovaný skrze velká plátna je v dnešním, převážně vědecky popisném pohledu na svět velkým osvobozením.

Marianna Placáková

Sdílet

Facebook | Twitter

„Člověk si tu ovšem – ať chce nebo nechce – musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký… Odpověď – pozitivní odpověď – nalézám nakonec vždycky jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí, ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho, co dělá; neobelstitelnou „pamětí bytí“, svědomím světa i nejvyšší „soudní“ instancí; co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti? A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým; tím, čeho se člověk – ať je vržen do jakékoliv situace – nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací; tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje; tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží? “

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980