Není moc osobností, na kterých můžete tento typ pořadu postavit. Po Václavu Havlovi se v ničem takovém nepokračovalo. Neumím si představit, že třeba s Václavem Klausem by to šlo. On má neuvěřitelnou snahu se vymezovat vůči všemu a všem, a navíc málokdo je pro něj partnerem pro dialog. Když před Václavem Klausem někoho citujete, zvedne obočí a řekne: „Toho neznám, to mě nezajímá.“

Český rozhlas jsem řídil od roku 1994 do roku 1999. Někdy v polovině toho období přišel Václav Havel s námětem, že by se dramaturgie Hovorů měla změnit. K dvěma lidem, kteří zpovídají jednoho člověka, pak přibyli hosté, které si vybíral Václav Havel. Přestal být tím, kdo jen odpovídá, začal se také ptát.

Ze všech dialogů, ve kterých jsme byli s druhým moderátorem Robertem Tamchynou spíš takovými katalyzátory, si nejvíc pamatuju na Václava Klause. Už předem říkal, že vlastně neví, jestli tam vůbec chce jít, protože ten Ježek, to je divnej pták. Měl také obavy, abychom ho nepoškodili sestříháním pořadu. Když už jsme pak byli připraveni v Lánech, Václav Havel chodil po místnosti a koukal z okna a říkal: „No jo, předseda, předseda. Samozřejmě přijede pozdě, aby hned ukázal, kdo je tady pánem.“ Nakonec si myslím, že ten díl byl paradoxně jeden z nejlepších, i když samozřejmě nebyl přátelský. Lidé, které nespojuje opravdu skoro nic, byli ochotní být skoro dvě hodiny spolu o něčem mluvit.