Menu Prohledat web KVH EN

Rozhovor s Robertem Tamchynou

10. únor 2011

Ilustrace

Redaktor Českého rozhlasu, dlouholetý „zpovědník" Václava Havla v Hovorech z Lán vzpomíná na tato setkání v následujícím rozhovoru.

Jan Hron: Jak jste se k Hovorům v Lánech dostal?

Robert Tamchyna: Nevím, kdo mě v roce 1993 v rozhlase navrhl, ale tušil jsem, že když „moje“ první Hovory nedopadnou dobře, tak asi žádné další natáčení nebude. A nakonec jsem na Hovorech spolupracoval asi osm let. Rád si vzpomínám na první setkání s panem prezidentem. Měl jsem připravené otázky, posílal jsem dopředu témata Ladislavu Špačkovi, a pamatuji se, že jsme se tehdy sešli v tzv. prezidentském domečku v Královské zahradě. Sako, kravata, horké sobotní odpoledne. Potil jsem se. Hodně mi pomohl pan prezident, když řekl směrem ke svému mluvčímu: „Řeknou mladýmu, aby si u nás odložil.“ Atmosféra se jako zázrakem uvolnila. Vedle klasických otázek „co týden dal“ jsem končil zamyšlením nad vztahem politiky a morálky, kdy jsem připomněl sebevraždu bývalého francouzského premiéra Bérégovoye.

JH: Vy jste byl tehdy docela mladý…

RT: Bylo mi jednadvacet let. Jak říkám, nevím, kdo si mě na ty hovory vybral, ale jestli kvůli něčemu, tak snad proto, že jsem se snažil o jistý přesah. Nechtěl jsem být jen rozhlasovým zpravodajem, spíš publicistou. Tedy nejenom klást otázky k politice „všedního dne“, ale taky otázky nadčasové.

JH: Témata jste si vymýšlel vy, nebo si je Hrad přizpůsoboval?

RT: Poslal jsem seznam vybraných témat panu Špačkovi a on mi odpověděl – většinou včas – někdy na poslední chvíli – co z toho by asi bylo vhodné. Někdy se stalo, že jsem přijel, probrali jsme ve stručnosti navržená témata a řeklo se: „Natáčíme“. Jindy se ale přihodilo i to, že o pěti tématech ze šesti pan prezident řekl, že pro ně není vhodná doba nebo že je nechce komentovat, protože už k tomu řekl svoje a nenechá se zatahovat do komentářů jiných komentářů. Nakonec třeba zůstalo jediné téma a rychle se vymýšlela další. Velmi často samozřejmě pan prezident přinesl témata vlastní.

Poloha tazatele v Hovorech v Lánech byla zvláštní. Když pořad skončil, vyčítali nám v novinách, že jsme se snažili být jako Karel Čapek vedle novodobého T. G. Masaryka. A že jsme byli hodně špatní. Odpovídal jsem, že tomu tak rozhodně nebylo. Připravovat „Hovory s Havlem“ podle Čapkova vzoru by znamenalo potkávat se s panem prezidentem asi tak, jako se s ním potkával Karel Hvížďala, nebo Čapek s Masarykem na Hradě, v Topoľčiankách atd. Tohle ale bylo něco jiného, to byl zpravodajský rozhovor, který měl svá omezení. Natáčeli jsme tu nedělní čtvrthodinu během dvaceti minut nebo půlhodiny v prezidentově denním programu. A navíc Hovory poslouchala široká obec posluchačů od poslední babičky z neznámé malé vísky, která se třeba o politiku nikdy podrobně nezajímala, až po intelektuály, kteří měli naopak velmi přesný politický a kulturní rozhled. Tomu bylo potřeba přizpůsobit otázky, aby si zasvěcený posluchač „neťukal na hlavu“, na co a jak se to ten blbec ptá, ale aby tomu porozuměla i ta babička, která chtěla v neděli po poledni slyšet svého prezidenta nebo svého milovaného Havla.

Moje otázky spíš uvozovaly témata, nešly do hloubky, protože plocha čtvrt hodiny nebyla tak dlouhá, abychom mohli podrobně probírat aktuální politickou situaci. A taky nebyl čas na doplňující otázky. Schema bylo většinou: otázka – odpověď prezidenta k jednomu tématu. Osobně jsem měl o rozhovorech s prezidentem trošku jinou představu, ale musel jsem respektovat daný formát, který nešlo měnit. Jiné byly později Rozhovory v Lánech, které jsem uváděl společně s Vlastimilem Ježkem a prezident si k rozhovoru, diskusi a polemice zval své hosty.

JH: Jak si Václav Havel hlídal, co řekne? Nestylizoval se on sám do obrazu moudrého TGM?

RT: Naprosto ne. Myslím, že později někdo napsal srovnávací diplomovou práci na téma „Jazykové prostředky Václava Havla v psaném textu a v Hovorech v Lánech“. Princip Hovorů vycházel snad z někdejších rozhlasových vystoupení „Hovorů u krbu“ amerického prezidenta F.D. Roosevelta. A taky prezident Havel si byl jistě dobře vědom, že rozhlasový mikrofon je mu příjemnějším společníkem než kamera. Když mu jednou nebylo dobře, Hovory „namlouval“ dokonce v županu.

Pan prezident nám dával velkou důvěru. Za celou dobu se nestalo, že bychom museli odevzdávat ke kontrole střižený materiál. Jen pokud jsem měl pocit, že by se mohl střihem změnit význam, volal jsem mluvčímu, panu Špačkovi. Nevím, jestli to konzultoval s prezidentem, ale nikdy nebyla vyžadována zpětná kontrola. Ani v případech, kdy se mluvilo o tak citlivých tématech, jako byla třeba Česko-německá deklarace, kdy měl pan prezident odpověď připravenou velmi přesně. Zatímco jindy mluvil víceméně spatra, jenom z malých poznámek na papíře, jak byl zvyklý formulovat. Noviny tehdy komentovaly Hovory v Lánech a citovaly z doslovného přepisu ČTK. Prezident to, myslím, zhusta neměl rád. Novináři otiskli jen výňatky z textu, který neupravili a navíc často nevnímali ani tichý smích v záznamu nebo jasnou ironii.

JH: Nebál jste se jít s Václavem Havlem do střetu? Jeho autorita je taková, že člověk spíše ustoupí, snaží se být nekonfliktní, obdivuje…

RT: Ano, to je otázka přesně k formátu Hovorů v Lánech. Já si myslím, že to nebyl rozhovor. Něco jiného pak byly Rozhovory v Lánech, jak se o nich zmiňuje Vlastimil Ježek. To už byly konfliktnější nebo tématicky pestřejší rozhovory, kde byl prezident zároveň i tazatelem svého hosta. Ale co se týče pravidelných Hovorů v Lánech, tam na střet a vysvětlování nebyl čas. Dneska si zpětně uvědomuju, že možná tahle pravidelná „výpověď“ byla jednodušší než svolávat tiskové konference. Jenže kdyby prezident mluvil každou neděli sám čtvrt hodiny, tak by ten pořad asi neměl takovou poslechovost. Byl by to čtvrhodinový projev. A tak jsme možná v Hovorech byli nejen za zvídavé novináře, ale také jako psychologický prvek, který přeruší prezidenta a spoluvytváří temporytmus celého pořadu.

JH: A bavilo vás to pak po těch mnoha letech?

RT: Já jsem tam nebyl týden co týden, spíš jednou za čtrnáct dnů nebo za tři neděle. V Hovorech jsme se střídali asi tři nebo čtyři. Ze začátku jsem do toho pořadu ani vstoupit nechtěl, protože jsem si uvědomoval všechny omezující mantinely. Tehdy by mě víc bavilo napsat samostatnou knížku rozhovorů s prezidentem. Teprve v průběhu těch sedmi let natáčení Hovorů jsem si uvědomoval a ocenil, v čem je to pro mě důležité a že bych udělal chybu, kdybych to odmítl. Nejzajímavější asi byly momenty, kdy zazněly nejrůznější poznámky, které se nakonec do Hovorů nedostaly. Viděl jsem politiku a její zázemí jiným úhlem pohledu než jako novinář a občan této země. Mohl jsem nepatrně nahlédnout do zákulisí. Ale skutečně to byla jen špehýrka.

Otázka: bavilo – nebavilo... Ve chvíli, kdy se určitý program stane populárním (nebo dokud prezident a jeho okolí vnímali Hovory jako důležité), pracujete dobře nebo špatně na jeho obsahu a případných změnách. Promiňte mi to přirovnání, ale je to jako dobrá talkshow v rozhlase nebo v televizi.

JH: V čem byl Váš obraz Václava Havla jiný než ten běžný mediální?

RT: Těžko se to popisuje. Můj obraz Václava Havla, to je hodně osobních detailů spojených s texty jeho her, projevů, esejů atd. Připomenu jedno setkání z těch nejosobnějších. Mohl jsem s ním být třeba den před smrtí jeho první ženy, paní Olgy. Její odchod se dal očekávat každým dnem, a proto jsme pana prezidenta přemlouvali, aby Hovory odvolal. Každý by to pochopil. V takové situaci. Přesto jsme se potkali ve vile v Dělostřelecké ulici. Tuším, že paní Olga už byla z nemocnice zpět doma. A tady se asi projevilo to, o čem mluví hodně lidí, v případě vlastního těžkého zdravotního stavu nebo při starosti o život svých nejbližších. Práce v tu chvíli člověku hodně pomůže. Prezident náš návrh odmítl a Hovory jsme natočili. Probíhalo to v mnohem citlivější atmosféře než normálně. Byl jsem připraven lhát a tvrdit, že se záznam poškodil, protože prezidentovo vystoupení bylo pochopitelně ovlivněno jeho citovým pohnutím. Ale Hovory se nakonec stejně neodvysílaly, protože paní Olga v sobotu zemřela a v neděli se místo Hovorů vzpomínalo na její život a práci pro Výbor dobré vůle. Na tohle setkání nezapomenu nikdy.

A pak samozřejmě mám v paměti hodně zábavných a vtipných momentů, „historek z natáčení“. Možná by to vydalo na malou knížku. Ale všechny nabídky jsem odmítl s tím, že si nic nepamatuji, že nejsem v tomhle ohledu moc pořádný a hlavně jsou to jen moje osobní vzpomínky. A kdo ví, jestli to není proti etiketě, jednou na to všechno bude určitě vzpomínat pečlivý Ladislav Špaček, který si v té době psal jistě deníky.

Sdílet

Facebook | Twitter