Úvod »Novinky »Sešity Knihovny V. H....

Sešity Knihovny V. H. 3/2011: Vácslav Havel (Atom) - Kniha života

25. květen 2011

IlustraceJe obecně známo, že děd Václava Havla Vácslav Havel (1861–1921) byl podnikatelem ve stavebnictví a podporovatelem české kultury. Je však téměř neznámo, že ke sklonku života postoupil o krok blíže k roli tvůrce: stal se sám autorem knihy, pojednávající velmi svérázným způsobem o tématech na pomezí náboženství, vědy a filosofie. Až doposud však zůstala tato autorsko-myslitelská extenze jeho osobnosti utajena. Dílo totiž vydal pod pseudonymem.

Vácslav Havel byl na jedné straně podporovatelem české teosofie – Česká společnost teosofická získala své sídlo v nově postavené Lucerně –, a na druhé straně pěstitelem praktického spiritismu. Ke spiritismu se přímo váže ona jeho jediná autorská kniha – Kniha Života, kterou vydal roku 1920 pod hlavičkou České společnosti teosofické (v nově založené edici Projevy neznáma) a pod pseudonymem Atom.

Jak celé toto „duchovědné“, to jest okultně-spiritistické zaujetí Vácslava Havla a jeho okolí hodnotit? Spiritistická praxe s popsanými stolečky a mluvícími médii byla by sama o sobě snadným terčem posměchu. Avšak to, co je podstatné, nejsou konkrétní dobové praktiky komunikace s duchovním světem, nýbrž sama vůle s ním komunikovat, sama touha překročit hranice materialismu a pozitivismu směrem k „jakémusi“ duchovnu – a překročit je za pomoci metod a prostředků, jež se tehdy zdály být „alternativně“ vědeckými. Knihu Života, kterou „prožil a podal“ Vácslav Havel, je možno bagatelizovat jakožto dobově poplatnou bizarérii – a nebo ji naopak vzít vážně, jakožto první text, psaný příslušníkem rodu Havlů a vyjadřující souhrn autorových filosoficko-náboženských názorů.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Do „rodiny člověka“ máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i – chcete-li – firemní stále ještě povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.“

Václav Havel:
Projev pro obě sněmovny Kongresu USA, Washington, 21. únor 1990