Za Václavem Havlem

Čeho jsme se již delší dobu obávali, se stalo skutečností. O 4. neděli adventní roku 2011 Václav Havel odešel na věčnost a jeho životní příběh se uzavřel. Prožíváme smutek z této ztráty a jsme v duchu s jeho nejbližšími. Současně si uvědomujeme důležitost úkolu, který máme jako instituce, jejímž úkolem je  uchovat jeho dílo i pro budoucí generace, která nechce být pouze shromaždištěm všech havlovských dokumentů, ale současně i živým místem pro setkávání všech, kdo se cítí již nyní či v budoucnosti budou osloveni jeho myšlenkami a činy; kdo budou sdílet jeho nutkavý pocit odpovědnosti za svět; kdo budou ve svém jednání motivováni nejen svými soukromými zájmy, ale prospěchem veřejným a potřebou vzájemného porozumění;  kdo budou solidární s utlačovanými a připraveni hájit lidská práva. Smrt Václava Havla nás zasáhla ve chvíli vrcholících příprav na vánoční svátky, kdy si křesťané po celém světě připomenou narození Božího syna – radostnou zvěst, že v temnotách současnosti se skrývá možnost nového počátku, že uprostřed zmatků a nejistot světa se zjevuje i zdroj lidské naděje. Až se s ním budeme v příštích dnech loučit, budeme mít nejen slzy v očích, ale vyvstane  před námi i obraz jeho samotného, jak v závěru svého filmu „Odcházení“ ještě jednou pronáší onen slavný a posléze tak často karikovaný a dezinterpretovaný výrok, že je to „pravda a láska“ co „musí zvítězit nad lží a nenávistí.“

Martin Palouš

ředitel Knihovny Václava Havla