Menu Prohledat web KVH EN

Anna Freimanová: Návrat domů

Anna Freimanová | 10. únor 2012

Ilustrace

Kometář Anny Freimanové k nejnovější inscenaci divadelní hry Václava Havla Asanace v Divadle Na zábradlí.

„Jde o divadlo, které je schopno vidět pod povrchem životních jevů jejich vnitřní souvislosti i otázky, jejich skrytý smysl, to, čím tyto jevy „modelově“ vypovídají o obecné situaci člověka ve světě.“

Z dopisů Olze, 1981

Vidím to jako dnes: sedíme na nábřeží v přátelském spikleneckém kroužku „neohrožených“ obdivovatelů Havlových divadelních her. Olga vše připravila tak, abychom se cítili jako na premiéře. Světla stylových lamp, napříč obývákem řady židlí z jídelny, gauč i křesla. Místo jeviště malý stůl s lampičkou. Rekvizity: magnetofonek a strojopis. Dramatik čte svou nejnovější hru. Trošku nervózní je, ale s plachostí se srdnatě pere jeho autorská hrdost. Postavy nemodeluje hlasem, jemně koření jen autorským nadhledem, opatrně akcentuje význam. Hlas má měkký, vlídný, přednes dychtivý, avšak střídmý, atmosféru jen naznačuje, opatrně podává cit i vzruch. Posloucháme pozorně, ale… něco tu nehraje. Nejsme tu poprvé, je to tradice. Zažili jsme zde s autorem premiérový úspěch Pokoušení a Larga desolata ve Vídni i v Curychu. Teď jsme v rozpacích a zaskočeni. Zdá se nám, že ze hry na nás cení zuby politická alegorie, satira trochu skřípe a dvě tři postavy jako by šustily (a na to zde nejsme zvyklí). A pak ta smrt… Když „spadne opona“, je chvíli ticho, potom potlesk a – Sergej Machonin. Laskavě, ale ostře „TO“ formuluje nahlas. Zaražený autor zvažuje připomínky, některé přijímá, některé odmítá a statečného kritika „za trest“ vráží do hry. A tak jde Asanace do světa.

Dnes vnímám Asanaci jako zlomovou hru, experiment s postmodernismem, první krok na cestě k jiné poetice, k jinému divadlu a k jiným, osobnějším, niternějším tématům. Cesta, kterou zastavily dějiny.

Inscenace Davida Czesaného v Divadle Na zábradlí pro mě Asanaci rehabilitovala.

Sedím na stejné premiéře, domácí atmosféru dnes ladí šedivé pruhy na zdech. Téměř stejný kroužek přátel, skoro všichni v černém. Jsme smutní, ochrnutí Václavovým neodvolatelným odchodem, a najednou je to tady: funguje to! Funguje to díky herecké souhře tří hlavních postav, která tkví v tom nejjednodušším: poslouchej a odpovídej. Ale dnes to funguje také proto, že režisér nepodlehl mámení dobových příměrů. Odvážně nabídl velmi málo vyhledávaný text, který ze sebe časem setřásl politické souvislosti, ale ty lidské zůstaly a platí. Vyvanuly symboly a totalitní alegorie už nejsou tak silné, tedy křečovité. Jako by se téma Asanace transformovalo do osobnější roviny současného každodenního života: vztahové a poziční vnitřní války postav. I dnes jsme součástí molochů, propletených systémů, „bratrstev“ a pohodlně v nich existujeme. Nakonec vždycky něco nebo někdo udeří, otřese našimi jistotami a my jen těžko a jen někteří se odvážíme vzdát se jich, vzepřít se a „pro věc“ jít hlavou proti zdi. Většinou se uzavřeme do sebe, kde se – buď hlasitě, nebo tiše – hluboce sobecky litujeme. Vzpomínáme a s přezíravým ironickým úšklebkem sledujeme, jak vypadá a jak se rve mládí. Hrozné je, že už víme, jak to nejspíš dopadne.

A témata lásky, témata nepochopených a nepochopitelných vztahů, která cloumají postavami hry a řádí v jejich životech, přece také nejsou „dobová“. Staletími po divadelních prknech putuje stejná femme fatale, o níž všichni muži sní, všichni se jí bojí a skoro každý ji chce. Věčné čechovovské téma lásky „přes ruku“, které Havla dráždí a svádí odjakživa, nesouvisí s žádným režimem. Stejně tak hluboký smutek z cyklických nezdarů, z beznadějných nedorozumění, z nicoty.

Moc se mi na Asanaci, hru s příliš definitivním koncem v truchlivé, příliš definitivní atmosféře, nechtělo. Ale odvaha se divadlu vyplatila. Ano, dokázala bych zformulovat nějaké výhrady – k textu, k inscenaci, k hereckým výkonům... Především mám ale radost, že Asanace diváky zajímá a baví.

Blahopřeji a díky za to, že jen co jsme se s Vaškem rozloučili, mohli jsme ho zase potkat doma Na zábradlí.

Anna Freimanová

29.1.2012

Sdílet

Facebook | Twitter