Básník Vladimir Glazov o Knihovně Václava Havla

Článek je možné si v plném znění přečíst zde. Níže uvedený překlad vybraných pasáží Knihovně poskytl básník a překladatel Max Ščur:

"Básníci mimo proud v knihovně Václava Havla

Literární večer Básníci mimo proud se konal 19. dubna v knihovně Václava Havla. Už jeho samotné jméno nás dodatečně zavazovalo a dodávalo k našim pocitům ještě i trému.

Je třeba říct, že Max udělal velký kus práce pro to, aby se tento večer mohl uskutečnit. Přeložil naše básně do češtiny, domluvil se s hercem Danielem Vavříkem, který tyto překlady četl, také rozeslal pozvánky. Pomáhala mu jedna ze spolupracovnic knihovny, koordinátorka Tereza Selmbacherová. Další účastník večera Siarhej Smatryčenka tlumočil naše komentáře k básním a velice intenzivní a zajímavý rozhovor s publikem, který po čtení následoval.

Samozřejmě jsme vystoupení očekávali s napětím. Kdo přijde? Jak budeme přijati? Abychom alespoň trochu zahnali trému, sešli jsme dolů do kavárny s přiléhavým názvem Montmartre na sklenku vína. Překvapilo mě, že nehledě na početnou běloruskou komunitu v Praze, většinu publika tvořili Češi, což nás ještě více znervóznilo. Vždyť jsme tušili, že získat přízeň cizojazyčného publika nebude lehké. Uvedl nás jeden z nejznámějších současných českých spisovatelů a kulturní ředitel knihovny Jáchym Topol. Pak se slova ujal Max Ščur. Řekl, že současná běloruská literatura není jen hrstka stále se opakujících jmen, ale je to především množství méně známých, většinou mladých autorů, kteří píší většinou „pro sebe“, a to jak v běloruštině, tak v ruštině. „Nikdo z vystupujících nepatří k oficiálnímu nebo opozičnímu kulturnímu establishmentu, ani o to neusiluje. Stejně tak naše poezie není ani postavantgardní, ani postmoderní, odehrává se mimo módní proudy. I když není zcela správné označovat nás za nějaké „hnutí“ na způsob undergroundu, přesto duchovní spřízněnost s představiteli undergroundu včetně toho českého ze 70. až 80. let je v našich básních jednoznačně patrná.“

Pak jsme bezprostředně přešli ke čtení básní. Musím říct, že to byl báječný a nezapomenutelný pocit. Za prvé bylo neobvyklé slyšet svoje básně v jiné řeči. Za druhé nás velice potěšila vstřícná reakce obecenstva a pozornost, kterou každému z nás posluchači věnovali. Asi nejtěžší to měl Anton Rudak, jakožto nejmladší z nás, navíc četl jako první. Max už to měl o něco jednodušší, zatímco má úloha už spočívala jenom v tom, abych celkový dojem z vystoupení těchto dvou skvělých básníků nepokazil. Podle toho, jak publikum tleskalo a jak bezprostředně na nás reagovalo, dá se říct, že jsme si dokázali získat jeho přízeň. Pak jsme více než hodinu odpovídali na otázky. Lidé se živě zajímali o politickou situaci v Bělorusku, o to, jak se tam lidem žije, o problémy vztahu mezi běloruštinou a ruštinou. Bylo vidět, že jsou dobře informovaní o tom, co se v naší zemi děje. Tato vstřícnost a opravdový zájem nejen o běloruské společenské poměry, ale i o tvorbu každého ze tří básníků, se přenesly i do neoficiální části večera. Například mnozí z těch, kteří přišli za mnou, říkali, že již nejsou zvyklí na rytmickou poezii, a potěšilo mě, že čeští posluchači obzvlášť ocenili právě melodičnost a zpěvnost básní. Upřímně řečeno větší chválu jsem ani nepotřeboval. Nakonec nás novinář Alexej Znatkievič na příští den pozval do běloruské služby Rádia Svobodná Evropa.

Vladimír Glazov"