ÚvodNovinky / Žebrácká opera v Hradci...

Žebrácká opera v Hradci Králové

4. březen 2013

IlustraceKlicperovo divadlo v Hradci Králové v sobotu 2. března uvedlo premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera. Hradecké nastudování je jedenáctou českou inscenací původního Havlova textu. Režie hradecké inscenace se ujal Daniel Špinar.

Podsvětí ovládají dva mafiánské gangy - jeden vedený Peachumem a druhý Macheathem. Šance, jak zlikvidovat konkurenci a ovládnout trh, je jediná – mít v nepřátelském táboře svého špióna. A tak Peachum vybídne svou dceru Polly, aby navázala poněkud intimnější kontakt s Macheathem, jenž je svou slabostí pro něžné pohlaví dostatečně znám. Jenže světácký Macheath má s naivní dívkou vlastní plány. A když se navíc Polly do svého svůdce zamiluje, musí Peachum porazit protivníka daleko rafinovanějšími zbraněmi. Co takhle spolupracovat s policií? Že by doba „starého dobrého poctivého zločinu“ byla skutečně pryč? Kdo koho vlastně podvádí? A co je tohle vůbec za svět – děvky filozofují, odmítají prodávat svou duši a majitelka bordelu pronáší bystré sociologické úvahy! Nebo je to všechno trochu jinak? Tady (nám) něco nehraje! Žebrácká opera aneb Mafiánská groteska v Hradci! / Žebrácká opera aneb Brilantní text Václava Havla v provokativní režii Daniela Špinara! / Žebrácká opera aneb Zběsilá jízda americkým kabrioletem na vlně českého absurdního humoru!

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980