Jan Grossman 90

Pro Václava Havla znamenal Jan Grossman velice mnoho. Jako dramaturg Divadla Na zábradlí (kde byl od roku 1961 do roku 1968 uměleckým vedoucím činohry) měl významný vliv na tvorbu začínajícího dramatika. Díky jejich blízké spolupráci patřila v šedesátých letech činohra Divadla Na zábradlí k významným moderním divadelním souborům.

Nejlépe popsal význam jejich uměleckého partnerství sám Václav Havel:

„Po určitém údobí zmatků byl – tuším v sezoně 1961–1962 – angažován jako šéf činohry Jan Grossman, čímž začala druhá éra v době mého působení na Zábradlí. Grossmana jsem už dlouho znal a velmi si ho vážil. Byl to pronikavý teoretik a kritik, zkušený dramaturg, člověk s intenzivním vztahem k divadlu, který dokázal vnímat nejrůznější duchovní a kulturní souvislosti divadla a který se stal posléze i dobrým režisérem; dnes je ostatně znám už jen jako režisér. Grossman mne učinil tím, čím mne sliboval učinit Vyskočil, totiž svým nejbližším uměleckým spolupracovníkem. Všechno jsme de facto dělali spolu, vybírali herce, hry, režiséry, řešili každodenní provozní problémy divadla. Jestli Ivan Vyskočil činohru Divadla Na zábradlí založil a její charakter předurčil, Grossman tento vklad rozvinul v to, čemu se říká divadelní éra. Měl jsem to štěstí, že jsem byl u toho, podílel se na tom a tu éru spoluvytvářel. Jejími uzlovými inscenacemi byl Jarryho Král Ubu, Beckettovo Čekání na Godota, klasické aktovky Ionescovy, dramatizace Kafkova Procesu – a rovněž mé hry Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění. Tato éra skončila v roce osmašedesátém. Shodou okolností jsme – nejprve já a potom Grossman – odešli z důvodů jiných než politických, je ale zřejmé, že kdybychom byli neodešli sami, byli bychom dříve nebo později vypuzeni; v tom, co jsme dělali, se v nové situaci už pokračovat nedalo a účtování za minulost by na sebe nedalo dlouho čekat, zvlášť v mém případě (dík rozmanitým „mimodivadelním činnostem“)."

(Napsáno v letech 1985–1986 v Bonnu a Praze, kapitola druhá a část kapitoly čtvrté a páté; Knižně v samizdatu poprvé in: Václav Havel: Dálkový výslech. Rozhovor s Karlem Hvížďalou Edice Expedice (sv. 233), Praha 1986; Knižně tiskem poprvé in: Václav Havel: Dálkový výslech. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Purley, Rozmluvy 1986; Spisy 4, Torst 1999)

„Pokud jde o jeho práci dramaturga, mám jakousi celkovou vzpomínku na to, že velmi ctil můj rukopis, mé návyky, mé jakési obsese, které jsem jako autor měl. Nikdy mi nezasahoval do toho, čemu se říká rukopis, naopak se sním identifikoval. Vždy mě ale upozorňoval na to, když text tíhnul k jednodimenziálnosti, plošnosti nebo přílišné schematičnosti. Vždycky vítal, když jsem něco třikrát postavil na hlavu a opět na nohy, a vždycky uvítal, když jsem to posléze udělal i počtvrté – aby to prostě bylo jakýmsi způsobem dramaticky i významově bohatší.

Vzpomínám-li si dobře, nejvíce se mnou dramaturgicky spolupracoval při Zahradní slavnosti, Při Vyrozumění již méně a při Ztížené možnosti soustředění již téměř vůbec. Jako bych se autorsky emancipoval. Ale myslím, že nejšťastněji jsme se spolu setkali právě při Vyrozumění, které Jan Grossman režíroval. Byla to opravdu vynikající inscenace a vynikající spolupráce s velice vzdělaným a sečtělým mužem. Mužem s pronikavou analytickou schopností. Debatovat s ním nebo poslouchat jeho výklady mi dělalo vždy radost."

(Napsáno v roce 1996; Poprvé in: Jan Grossman / 1, Svědectví současníků, uspořádali Marie Boková a Miloslav Klíma, Praha, Divadelní ústav v Praze ve spolupráci s Divadelní fakultou Akademie múzických umění, Divadelní a literární agenturou Elekta a nakladatelstvím Pražská scéna 1996.)

Knihovna Václava Havla věnovala životu a dílu Jana Grossmana dva večery: Výzvy, paradoxy, hry Václava Havla - II. Vyrozumění; Jan Grossman - Mezi literaturou a divadlem.