ÚvodVidea / Výzvy, paradoxy, hry:...

Výzvy, paradoxy, hry: Václav Havel -- III. Zítra to spustíme (13. 2. 2014)

Historická meditace o pěti dějstvích. Divadelní hra Václava Havla, která se od ostatních liší ve všech směrech: nehavlovskou stavbou i dialogy, vznikem, neboť po téměř dvaceti letech zákazů ji VH napsal na konkrétní objednávku tehdy „kultovního" Divadla na provázku, i částečně převzatou provázkovskou poetikou. Hra vznikla v roce 1988 k 70. výročí zrodu Československa, kdy krusta tuhé totality již pomalu, nenápadně, ale jistě puká... Hostem Knihovny VH byl Petr Oslzlý, ředitel a dramaturg Divadla na provázku, dlouholetý přítel a spolupracovník Václava Havla. Dalšími hosty byly Eva Salzmannová a Vladimír Javorský. Cyklus večerů věnovaných divadelním hrám Václava Havla připravuje Anna Freimanová. Připomněli jsme si osvěžující vlnu „malých" divadel 80. let a jejich blahodárnou roli v tehdejším totalitním kulturním prostoru. S Petrem Oslzlým a s Evou Salzmannovou bjsme zavzpomínali na návštěvy disidenta Václava Havla na představení v klubu Na Chmelnici nebo v hotelu Tichý a na postupné sbližování divadelníků zakázaných s těmi jakž takž povolenými i na společnou tvorbu pod hrozbou nejrůznějších sankcí. Připomněli jsme též zkoušky scénického časopisu Rozrazil a vznik televizní inscenace hry v režii Viktora Polesného. V archivních záběrech jsme ukázali, jak zajímavě znělo historické téma v loutkovém představení (Divadlo Lampion, režie Karel Brožek) nebo v rozhlasovém zpracování (režie Lída Engelová). Téměř každý měsíc jedna divadelní hra Václava Havla z různých úhlů pohledu: zkušenosti režisérů a herců, názory odborníků a kritiků, ukázky video a audio záznamů, vzpomínky pamětníků a v neposlední řadě záměry, inspirace, reflexe a připomínky autora samotného.

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980

Rozhovory Václava HavlaJan Lukeš: Právě proto, že jsem. Rozhovor s Ivanem M. HavlemPavel Juráček: Ze života tajtrlíků