ÚvodVidea / Kdo je člověk… na...

Kdo je člověk… na vyprávění příběhů záleží (10. 11. 2014)

Večery s Markem Orko Váchou - setkání první V roce 2005 byl popsán genom šimpanze a vědecká komunita čekala, zda-li při porovnání tohoto genomu s naším naleznou nějaké rozdíly, geny pro lidství. Linie obou DNA jsou téměř totožné. Pro Martina Bubera je otázka „kdo je člověk“ nejtěžší ze všech možných a odpověd určuje naše sebedefinování. Totalitní ideologie se snaží přesvědčit člověka, že na něm samém nezáleží, že důležité jsou ideje, světlé zítřky či budoucnost. V demokracii je ale člověk vždy víc než společnost, v židovsko-křesťanské tradici je člověk dokonce obraz Boží, spolutvůrce vesmíru. „Kdo je člověk“ se tak stává možná nejdůležitější otázkou soudobé Evropy a na odpovědi závisí i její budoucnost. Marek Orko Vácha je katolický kněz a spisovatel, publikuje v řadě odborných periodik, zabývá se mj. evoluční biologií, lékařskou a environmentální etikou.

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980

Václav Havel: Zápisky obviněnéhoHavel—Prigov a česká experimentální tvorbaZdeněk Lukeš: Praha Václava Havla