ÚvodVidea / Divadlo a revoluce (16. 11....

Divadlo a revoluce (16. 11. 2014)

Vzpomínkový a debatní večer hlavních aktérů listopadových týdnů roku 1989: někdejších studentů Divadelní fakulty AMU, režisérů, herců, dramatiků a dramaturgů, doplněný autentickými filmovými záznamy. Podíl českých a moravských divadelníků a studentů uměleckých škol na listopadových událostech byl klíčový. Emotivní zpravodajství studentů z policejní bitky na Národní třídě bylo bezprostředním podnětem k divadelním stávkám po celé zemi. Rozsáhlá československá síť divadel tak mohla poskytnout svá jeviště otevřeným debatám a fungovala často místo nefunkčních totalitních médií. Divadelníci byli velice aktivní v Koordinačním centru OF a VPN včetně vyjednávání s představiteli vlády. Divadelní fakulta AMU, mnohá divadla i Divadelní ústav v Praze se staly produkčními centry revolučního dění. Hosté: Vlasta Gallerová, dramaturgyně a pedagožka profesor Petr Oslzlý, divadelník Ředitel Centra experimentálního divadla v Brně, Tomáš Töpfer, herec a režisér Divadla Na vinohradech Karel Steigerwald, dramatik, dramaturg, novinář Jan Dušek, scénogragf a první porevoluční děkan DAMU Pavel Lagner, herec a galerista Jan Potměšil, herec Anna Freimanová, Knihovna Václava Havla Setkání moderuje Veronika Bednářová

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980