Trojice finalistů 2015

V úterý 25. srpna 2015 byla v prostorách Muzea Kampa v Praze oznámena jména trojice finalistů mezinárodní Ceny Václava Havla za lidská práva za rok 2015, kterou uděluje Rada Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77 (jména jsou uvedena abecedně):

  • Ljudmila Alexejevová (narozena 1927) je veteránkou v oblasti ochrany lidských práv ve svém rodném Rusku. V mládí se vzdala slibné akademické kariéry (a připojila se ke hnutí sovětských disidentů. Později se stala zakládající členkou moskevské Helsinské skupiny. V roce 1977 byla donucena emigrovat. V roce 1989 se navrátila do Ruska a pokračuje ve své práci. Stala se prezidentkou Mezinárodní Helsinské nadace a později členkou Komise ruského prezidenta pro lidská práva. Neúnavně pracuje v oblasti ochrany a prosazování zákona.
  • Women for Afghan Women (Ženy pro afghánské ženy) je největší zastřešující neziskovou organizací v Afghánistánu, která vyvíjí v 11 provinciích činnost v oblasti ochrany práv afghánských žen a dívek, které jsou různých práv zbaveny. Jedná se organizaci vzniklou na nejnižší úrovni, která pomáhá například ženám trpícím zohavením, mučením, pokusy o vraždu a znásilnění. Organizace rovněž provozuje útulky pro ženy, rodinná poradenská centra, centra na podporu dětí a „bydlení na půl cesty“ pro ženy, které jsou propuštěny z vězení.
  • The Youth Initiative for Human Rights (Mládežnická iniciativa pro lidská práva) obnovuje od roku 2003 vazby mezi mladými lidmi na Balkáně, chrání oběti, jejichž lidská práva byla potlačena, a podporuje činnost justice v přechodovém období. Projekty jejích různých regionálních organizací se zaměřují mj. na pořádání výměnných pobytů mladých lidí, pomoc aktivistům v izolovaných komunitách, zprostředkování dialogu na různá témata v oblasti lidských práv, na odstranění mýtů o nedávné minulosti a vybudování vzájemné důvěry.
„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980