Trojice finalistů 2016

V úterý 30. srpna 2016, byla v prostorách Knihovny Václava Havla oznámena jména trojice finalistů mezinárodní Ceny Václava Havla za lidská práva za rok 2016 (jména jsou uvedena abecedně):

  • Gordana Igrić (Srbsko), novinářka a aktivistka na poli lidských práv, je zakladatelkou Balkánské sítě investigativních zpravodajců (BIRN) a v současnosti je její regionální ředitelkou. Je zároveň nositelkou několika novinářských cen. Podílí se na vzdělávacích programech sítě a dozoruje většinu projektů BIRN.
  • Mezinárodní institut lidských práv (Francie) Institut international des droits de l'homme (IIDH), je francouzské sdružení se sídlem ve Štrasburku. Po celém světě má zhruba 300 členů, ať už jednotlivců nebo seskupení, včetně univerzit, výzkumníků a aktivistů na poli lidských práv. IIDH založil René Cassin z prostředků, které získal současně s Nobelovou cenou míru v roce 1968. IIDH se zabývá obranou lidských práv prostřednictvím vzdělávání a výzkumu.
  • Nadia Murad Basee Taha (Irák) je odvážná mladá žena z jezídské komunity, která přežila masakr své rodiny a sexuální zotročení džihádisty IS. Dne 16 prosince 2015 Nadia promluvila na Radě bezpečnosti OSN o útoku proti Jezídům směřujícím k jejich genocidě a o sexuálním zotročování jejich žen. Ve svém vystoupení žádala, aby Rada podnikla různá opatření směřující na ochranu a osvobození zajatých Jezídů a zastavení jejich genocidy.
„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980