ÚvodKalendář akcí / Ke kořenům zpochybňování...

Ke kořenům zpochybňování liberální demokracie

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 4. duben 2017, 19:00 – 21:00

Kritika lidských práv – genealogie demokratického skepticismu.

Lidská práva, základy moderní liberální demokracie, čím dál otevřeněji čelí kritice a zpochybňování. Belgická politoložka Justine Lacroix a lucemburský filozof Jean-Yves Pranchère se během svého vystoupení budou zamýšlet nad otázkami, kde má současná kritika lidských práv své kořeny. Ve svých úvahách se budou zabývat názory a myšlenkami od protirevolučních myslitelů z dob Francouzské revoluce jako Joseph de Maistre nebo Louis de Bonald až po dnešní politology a filozofy, jakými jsou třeba Marcel Gauchet nebo Régis Debray.

Jean-Yves Pranchère je filozof, vyučuje na Université libre de Bruxelles, Justine Lacroix je politoložka působící na stejné univerzitě. V roce 2016 společně vydali knihu Le procès des droits de l'homme Généalogie du scepticisme démocratique (nakl. Seuil) „Kritika lidských práv“, esej o genealogii demokratického skepticismu, o vnímání lidských práv a porozumění jejich politickému významu.

Moderuje Alexandre Pajon.

Ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze, Velvyslanectvím Lucemburského velkovévodství a Velvyslanectvím Belgického království.
Debata proběhne ve francouzštině, simultánní tlumočení zajištěno.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980