ÚvodKalendář akcí / Sendvičová generace:...

Sendvičová generace: Hledání rovnováhy mezi pracovním a rodinným životem

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 12. říjen 2018, 19:00 – 21:00

Až čtvrtina Čechů patří do tzv. sendvičové generace, kterou definuje souběžná péče o nezletilé děti a starší rodiče. V naprosté většině se jedná o ženy, které navíc pracují na plný úvazek. Sendvičová generace čelí celé řadě výzev a problémů, protože péče o dvě generace je emočně, časově i finančně náročná. V situaci, kdy páry odkládají rodičovství a lidé se dožívají vyššího věku, se jedná o téma, které je třeba zohlednit v diskusi o rodinné politice, modernizaci pracovního trhu či zdravotní péče.

Přijďte si poslechnout, diskutovat a sdílet své zkušenosti se situací v České republice, jak vytvořit strategii, která bude lépe reflektovat potřeby nejen dětí a seniorů, ale i lidí, kteří o ně pečují, a jaké modely ze zahraničí se osvědčily a jak tyto zkušenosti úspěšně přenést do místního prostředí. 

Pozvání do debaty přijaly: Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity v Brně, Markéta Pekarová Adamová, poslankyně (TOP 09), Walburga Lerchenfeld, německá politička CSU, a Jana Michael, pedagožka, docentka, supervizorka rozdílných kultur, psychoterapeutka.

Moderuje Lucie Tungul, politoložka a analytička, TOPAZ.

Spolupořádají politický institut TOPAZ a Knihovna Václava Havla.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Člověk si tu ovšem – ať chce nebo nechce – musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký… Odpověď – pozitivní odpověď – nalézám nakonec vždycky jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí, ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho, co dělá; neobelstitelnou „pamětí bytí“, svědomím světa i nejvyšší „soudní“ instancí; co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti? A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým; tím, čeho se člověk – ať je vržen do jakékoliv situace – nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací; tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje; tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží? “

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980