ÚvodNovinky / Amálie č. 81

Amálie č. 81

5. listopad 2009

Dne 5. 11. 2007 proběhlo 81. vydání neformálních diskusí Amálie tentokrát ve spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni o.p.s.

Tématem Amálie byla současná situace v Barmě a možností podpory barmského disentu. Diskuse se účastnilo na několik desítek zástupců barmské demokratické opozice a nevládních organizací z celého světa. Ti v Praze v prvních listopadových dnech diskutovali o tom, jak napomoci zahájení demokratických reforem v Barmě, ovládané represivní vojenskou juntou. Za českou politickou scénu se diskuse zúčastnili například poslanci Petr Bratský, Kateřina Jacques, senátor Jiří Oberfalzer, zástupci organizace Člověk v tísni a samozřejmě také Václav Havel. Amálie probíhala v rámci barmských dnů v Praze, které byly završeny veřejným seminářem o Barmě v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.  Účelem semináře bylo vytvoření výzvy adresované politickým zástupcům zemí Evropské unie s žádostí o jejich podporu boje proti vojenskému režimu v Barmě. Na Amálie se například také hovořilo o konkrétních formách pomoci jak zvenčí, například pomocí zpřísnění jednotlivých ekonomických sankcí či pomoc zevnitř, jako je například zvyšování povědomí o fungování občanské společnosti, pomoc disidentům a zajištění stabilizované situace na thajsko-barmské hranici.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980